V čele státu potřebujeme lidi s deštníkem

Jsou dveře do myšlení lidí, které by člověk nejraději nikdy neotevřel. Představitelka hnutí ANO Alena Schillerová se v rozhovoru s Čestmírem Strakatým rozčilovala nad investicemi „do tanků“ a postojem šéfa generálního štábu Karla Řehky: „Se osypu, když čtu jeho vyjádření: Připravme se na válku. My se nechceme připravovat na válku, my chceme žít v míru.“ Z toho už se ani osypat nedá. 

Poslední dva roky sledujeme ruskou válku, která podle lidí jako Schillerová nikdy neměla přijít. Řeklo by se, že poučení „spáčů“ bude jasné: nenechat se znovu zaskočit. Země jako Finsko a Švédsko dokonce vstoupily či vstupují do NATO, protože je třeba se chystat na válku. To je totiž někdy jediná šance, jak oné válce zabránit. Připomnělo mi to text z Přítomnosti Ferdinanda Peroutky. Ve středu uplyne sto let ode dne, kdy vyšlo první číslo tohoto výjimečného týdeníku, což je dobrá příležitost si připomenout, jak aktuální stále je.

Peroutka v lednu 1938 publikoval dvoudílný text To neuděláme, kde se vypořádával s českým vydáním knihy Aldouse Huxleyho Co ty budeš dělat?. Je to článek, který ukazuje Peroutkovo argumentační mistrovství, ale také zoufalství člověka, který „ví“. Huxley a česká předmluva k jeho textu ve zkratce tvrdili, že války nebudou, když se budeme k ostatním chovat hezky. Protivníkům nezbude nic jiného než se chovat stejně.

„Dějiny jsou plny zjevů uchvatitelů, kteří vyrazili chléb a sůl z rukou těch, kdo je přišli mírně uvítat,“ reagoval Peroutka a pokračoval: „K válce je snad třeba dvou, k podrobení stačí jeden, který si to usmyslí a nepotká se s odporem... Kdyby násilí mělo vždy volnou cestu, kde je ve vesmíru bod, u něhož by se zastavilo?“