Aby Izrael jednou nelitoval

Uplynuly téměř tři měsíce od okamžiku, kdy vláda Benjamina Netanjahua zahájila pozemní invazi do Gazy, a nastal čas položit si natvrdo několik otázek. Odpovídá invaze svým rozsahem škodám, jež napáchal Hamás? Snažila se izraelská armáda vyhnout civilním obětem? Existovala jiná cesta?

Tyto řádky píši jako někdo, kdo Izrael podporuje a vnímá ho jako zemi, jež dosáhla pozoruhodného úspěchu v prostředí, které k ní bylo po desetiletí zásadně nepřátelské – a v němž některé země, jako třeba Írán, i nadále odmítají její samotnou existenci. Stejně tak mě pohoršuje a děsí celosvětový nárůst antisemitismu, který je sám o sobě připomínkou důvodu, proč Izrael vůbec vznikl.

Mezinárodní soudní dvůr v Haagu začal minulý týden projednávat otázku, zda se izraelská vláda dopouští vůči Palestincům v Gaze genocidy. Domnívám se, že obvinění postrádá platnost, protože žádná systematická snaha o vyhlazení obyvatelstva Gazy neexistuje. (Kdyby tomu tak bylo, Izrael by vzhledem k obrovskému nepoměru sil jistě dokázat zabít mnohem více než 23 000 obyvatel Pásma Gazy, i když se i tak samozřejmě jedná o děsivý počet obětí. Zdrojem údaje je ministerstvo zdravotnictví v Gaze řízené Hamásem.) Genocida je přitom výbušné obvinění, které by se nemělo používat zbůhdarma. Zároveň je ale možné, že během plánovaných slyšení vyjdou v souvislosti s izraelským bombardováním Gazy najevo některé hluboce znepokojivé informace.