Radikální nejistota NATO

Letošní jubilejní 75. výroční zasedání NATO mělo dva vrcholné okamžiky. Prvním byl úvodní projev amerického prezidenta Joea Bidena. Druhým byla závěrečná tisková konference amerického prezidenta Joea Bidena… Světové politické špičky, světová i americká média i americká veřejnost sledovaly každé prezidentovo slovo, každé gesto, každý pohled upřený do dáli. Důvod? Měl snad Biden odhalit tajemství, na které všichni čekali? 

Svým způsobem ano: summit se uprostřed války na Ukrajině nesl zcela ve znamení politických a společenských otřesů uvnitř jeho klíčových členských zemí. Francie těsně před jeho konáním v rámci velkého volebního hazardu prezidenta Macrona jenom o vlas unikla nástupu tamní krajní pravice do čela vlády. Německo má rozhádanou a historicky nejméně oblíbenou vládu. V Nizozemsku nastoupila poprvé do vlády krajní pravice – coby nejsilnější složka koalice. 

A na vrcholu všeho je samozřejmě Amerika, její chřadnoucí prezident a prezidentský kandidát v jedné osobě, kterému zjevně protéká mezi prsty mentální kondice a s ní mizí volební preference. NATO, stejně jako Spojené státy, stojí ve stínu návratu jeho soka a muže, který obrannou aliancí zjevně opovrhuje, Donalda Trumpa. Pro Bidena bylo zasedání NATO vlastně jednou z posledních příležitostí, jak zastavit paniku ve vlastní straně, což se však podle prvních reakcí nepodařilo.