Telefonát jako medicína

Odkud jste dnes dorazila?“ „Byla nějaká zpoždění v metru?“ „Máte už plány na víkend?“ „Chodí děti někam na kroužky?“ „Moje dcera taky hraje šachy!“

Zdravotní personál v USA bývá vycvičen v milé povrchní konverzaci, jejímž cílem je vás nějak vtáhnout do hovoru. Pacient, kterého se povede rozptýlit, nebo který dokonce nabude dojmu, že je o něj zájem, se cítí lépe. Je jedno, že sestře či doktorovi na vašich odpovědích moc nezáleží. Když vás pak upozorní, že se blíží jehla injekce a trochu to štípne, konverzující pacient má klidnější tep. Když se zdravotník chová důvěryhodně a mile, je navíc pravděpodobnější, že se lidé budou řídit lékařskými radami. Prevence úzkosti ze zdravotních testů, známá v USA jako „scanxiety“, je důležitou součástí péče.

Psychologická zátěž spojená s diagnostikou ale jaksi není ošetřena v momentě, kdy člověk ordinaci opustí a následuje mučivé čekání na výsledky. Dopad „scanxiety“ je mnohostranný a častý hlavně u onkologických pacientů. Projevuje se nespavostí, zvýšeným krevním tlakem, výkyvy nálad a všudypřítomným pocitem hrůzy při pomyšlení na výsledky. Moderní medicínský aparát ještě nesladil rychlost technologického pokroku s psychologickou připraveností svých lidských subjektů. Výsledkem je rostoucí počet pacientů, kteří mají díky špičkovým informačním systémům okamžitý přístup k hrubým výsledkům, hned jak je radiolog nahraje do pacientova portálu, zatímco lékař se je chystá interpretovat po víkendu, někdy během příštího týdne nebo po svátcích.