Na obranu knedlíků

Polemiku o české kuchyni v časopise Přítomnost a v Lidových novinách v roce 1924, která byla součástí diskusí o „české otázce“ a zároveň o českém národním charakteru, jsem zmiňoval v článku Česká otázka (Respekt 48/2023). Protentokrát se budu věnovat poslednímu slovu, které patřilo básníku a spisovateli Richardu Weinerovi, který v té době působil jako pařížský dopisovatel Lidových novin. Nutno poznamenat, že poeta Weiner měl k stravování trochu nečekaný vztah – byl totiž vystudovaným chemikem se specializací na pivovarnictví. I když svou původní profesi záhy opustil, snad i ona přispěla k tomu, že se v rámci polemiky ujal úlohy obhájce některých tradic české národní kuchyně. Možná ale jen usoudil, že v té změti kritiky české gastronomie, která byla plná výzev k přejímání tu francouzských, tu anglických či amerických nebo dokonce skandinávských zvyklostí, má zaznít i hlas hájící domácí kuchyně. Skutečnost, že právě pobýval ve Francii, tomu jen napomáhala – uvědomoval si, jak silně názory v diskusi ovlivňovala idealizace zahraniční reality a snaha dokázat svou světovost.

I Weiner ovšem uznával, že česká tradiční kuchyně má své stinné stránky – tou nejvýraznější nedostatek zeleniny a ovoce a malá chuťová rozmanitost. Připomínal význam drobných předkrmů známých z francouzského prostředí jako hors d’oeuvre pro sekreci slinných žláz, které pozitivně ovlivňují proces trávení. U ovoce a zeleniny zase zdůrazňoval důležitost relativně nově objevených vitaminů coby látek pozitivně ovlivňujících organismus. Upozornil ale také, že žádoucí změna českého stravovacího systému nebude jednoduchá a že sama o sobě by znamenala ještě větší zotročení žen připravujících pro rodinu obědy a večeře. Proto chtěl rozšířit prodej předpřipravených jídel, hotových salátů i majonézy podle pařížského vzoru. Pokud se týkalo mořských ryb, ústřic a škeblí, podotkl, že s jejich dodávkami má problémy i Francie obklopená z velké části mořem. Zauvažoval též nad problematikou produkce zeleniny u nás a poznamenal, že půda, která by se k jejímu pěstování hodila nejlépe, je osázena cukrovou řepou, která v tehdejších dvacátých letech tvořila jeden z pilířů československé ekonomiky.

Rozhodně však odmítl vyostřenou kritiku moučných jídel a zároveň zpochybnil sebemrskačské argumenty, které zazněly v předchozí debatě. Celý fejeton, který vyšel v nedělních Lidových novinách 23. listopadu 1924, nazval příznačně Na obranu knedlíků. Pokud se týká samotné obhajoby tohoto symbolu české kuchyně, Weiner odkázal na slavného Jana Nerudu a jeho oslavu švestkových knedlíků. Výslovně ovšem podotkl, že by ji rozšířil i na bramborové či houskové knedlíky. Zároveň se vysmál prvoplánovému propojování gastronomických zvyklostí s národním charakterem. Zpochybnil tezi, že kdyby všichni lidé jedli v zásadě podle stejného modelu, měly by se povahy národů sjednotit, což však podle něj jaksi neodpovídalo realitě.