Patřím k přibližně 20 procentům obyvatel Česka, kteří nevlastní byt a jsou v roli nájemníků. A žiju a pracuju v Praze. O tom, že je Česko proti jiným evropským zemím výjimečné v kultu vlastního bydlení, že obce a města se už v devadesátých letech minulého století zbavily svých bytů a městské bydlení je v zemi nedostupné, že ceny nájmů v posledních pár letech vyšplhaly do překvapivých výšin – byt o dvou pokojících s kuchyňským koutkem, předělaný z 1 + 1, stojí měsíčně to, co ještě nedávno 4 + 1 pro početnou rodinu – a že je zájemců o bydlení mnohem víc než volných bytů, dávno víme, napsáno o tom bylo dost. Zkušenost hledačů bydlení přinesla poznání, že rezignovat na pobyt v hlavním městě a vystěhovat se někam za Prahu tak, aby člověk dojel třeba vlakem každé ráno v přijatelné době do práce, není víceméně možné: pokud jde o ceny, pražské nájmy dávno sahají daleko za hranice města, v podstatě všude tam, kam ty koleje vedou. A když se objeví jakž takž dobrá nabídka bydlení, zájemce o domov se dozví, že i když zareagoval svižně, je třicátý v pořadí (jako já minulý týden) nebo taky třiačtyřicátý (jako já dnes, kdy toto píšu). Tak to zkrátka je.
Mimořádně frustrující moment se přidá i ve chvíli, kdy už člověk nějaký byt najde a zaparkuje v něm sebe a svůj nábytek. Běžně dostává smlouvu na pouhý rok. A po roce v lepším případě zase na rok a pak zase. To slouží k možnosti každoročního zvedání nájmu, mnohdy výrazně, takže často i k nutnosti z bytu stejně odejít, pokud člověk žije singl s jedním příjmem (jako já) nebo je třeba mladá rodina s miminem a jedním plnohodnotným příjmem, protože druhý dospělý je na rodičovské. Se smlouvou na rok se žije tak, že se zabydlíte, půl roku se na to snažíte nemyslet a druhý půlrok už se vám svírá žaludek, čas se rychle překulí a vy nevíte, jestli zase nebudete balit. Jako já teď. Majitelka, která vloni při uzavření smlouvy slíbila, že když bude vše v pořádku, budu bydlet dál, vyzvala své podřízené ve správcovské kanceláři, která se jí o byt stará a která je shodou okolností taky její, ať mi oznámí, že mám jít. To je samozřejmě její právo.
Alespoň v tomto posledním stresu svitla nájemníkům na podzim naděje, že by se to mohlo změnit. Na ministerstvu pro místní rozvoj vznikl nápad, že by se roční smlouvy mohly uzavřít jen dvakrát po sobě, ta třetí už by musela být na roky tři. Ale nic z toho nebude. Na ministerstvo se snesla kritika, že je to něco jako komunismus a že trh je trh a majitelům do jejich práv nikdo mluvit nesmí. Nájemník hledající domov zůstane bez ochrany, první půlrok bude vytěsňovat obavy, druhý půlrok už úzkost moc přeprat nejde. Samozřejmě vím o svých výhodách: mám rodinu a přátele, kdyby to bylo chvilku třeba překlenout, stabilní práci a spíše optimistickou povahu. Ale taky jsem se od správcovské kanceláře na rozloučenou dozvěděla, že zrovna já si nemám na podmínky co stěžovat, protože moc dobře vědí, co jsem zač. „Když tady chcete živit Ukrajince,“ prozradila mi jedna ze správkyň znalost postoje Respektu k Putinově agresi i mých reportáží, „tak na tom asi musíte být hodně dobře.“ Každopádně jsem ráda, že se Respekt čte. A komunismus nechci, tu úpravu smluv bych ale brala.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].