Jak dnes hrát o válce

Představení je přesně v polovině, publikum má za sebou hodinu produkce a nad scénou se jasně rozsvěcuje nápis „pauza“ s výstrahou, že průměrná čekací doba na toaletu je v pražském Divadle X10 devět minut. Zvednout ze židle se chce jen málokomu. Do půli těla vysvlečený Jan Bárta ve vojenských rajtkách totiž neúnavně ocelovou tyčí likviduje polystyrenovou stěnu, na níž se nápis promítá, a před ním pokračují jeho herečtí kolegové Stanislav Majer a Martin Pechlát v dialogu, proč lidé s ambicí vládnout světu potřebují k upevnění své moci vždycky nějakou válku.

Je poslední neděle před Vánoci a v divadle má první reprízu inscenace Na západní frontě klid / Zelené koridory. Na evropském divadle už pomalu druhým rokem probíhá debata, jak v současné době hrát o válce a jestli se dá z našeho bezpečného prostoru na divadle nějak komentovat ta, která stále zuří na Ukrajině. Divadlo X10, respektive tým kolem režiséra Dušana D. Pařízka novinkou odpovídá, že to jde a že lze v současném konfliktu dokonce hledat přes sto let staré paralely, aniž by to působilo neuctivě nebo křečovitě.

Dílo dramatizující klasický román německého spisovatele Ericha Marii Remarqua a kombinující ho s loňskou divadelní hrou Ukrajinky Natalije Vorožbyt je bezesporu událostí stávající české divadelní sezony. S velkou pravděpodobností bude brzy ve výročních anketách a cenách sbírat podobně štědrou várku nominací a ocenění, kterou před rokem víceméně stejný inscenační tým dostal za Moskoviádu.

Mužský a ženský pohled

Na ni ostatně novinka otevřeně navazuje i scénografií. V podzemním sále divadla na začátku představení visí zmíněná polystyrenová stěna, na kterou aktéři ze dvou meotarů promítají tu své podobizny, tu citáty z dobových novin, tu barevné motivy symbolizující třeba prolévání krve a často jen vlastní siluety pohybující se v kuželech světla. Je to Pařízkův osvědčený minimalistický styl a také tentokrát na jeho úspornosti v průběhu večera postupně rostou nečekané květy divácké imaginace.

Remargue svůj román napsal z pohledu přímého aktéra první světové války. Je to dílo žalující vojevůdce a politiky z nesmyslného mlýnku na maso, který dále roztáčeli, ačkoli jim bylo už po pár měsících jasné, že se fronta nikdy nehne. A také je to román o přátelství, které je ve válce vystaveno v případě hlavního hrdiny Paula Bäumera vskutku fatálním zkouškám. Bäumera probírajícího se z úvodního nadšení pro bojování hraje Majer, Pechlát dostal roli jeho fešáckého nadřízeného Stanisława „Katczy“ Katczyńského, Bárta hraje rtuťovitého Alberta Kroppa.

Ryze mužskému pohledu autora textu je podřízená první půlka představení. I když ne tak docela. Trio hereček, kterému patří druhá, „ukrajinská“ půle, se totiž už tady objevuje v okrajových výstupech. Včetně úvodní scény hlásící se k naturalismu předlohy: trio herců leží na scéně a chlapáckou převahu nad protivníkem demonstrují hlasitým bzděním, snímaným jejich kolegyněmi na přenosné mikrofony.