Co může Národní galerie udělat pro planetu

Generální ředitelka Národní galerie Praha (NGP) Alicja Knast je od Nového roku na sociálních sítích terčem salv smíchu. Vysloužila si je za svou odpověď na anketní otázku Lidových novin: „Jaký bude rok 2024 a jaké změny očekáváte v oboru, v němž působíte?“ Knast ji rozdělila na tři části a hned tu první „budeme muset najít nové způsoby, jak diskutovat a řešit koloniální minulost, a to i v zemích střední Evropy“ doprovází nepočítaně pohrdavých komentářů.

Vždyť přece Česko nikdy žádnou kolonii nemělo. Dále paní ředitelka odpověděla, že bychom měli „udržet společenskou roli umělců a kulturních institucí při zvyšování povědomí o otázkách životního prostředí“. A poslední bod definovala jako touhu „aktivně pracovat na pochopení významu blahobytu ve společnosti. Nemůžeme ignorovat problém osamělosti, který postihuje tolik lidí.“

Alicja Knast nemá na výtvarné scéně dobrou pověst a hodně za to může její způsob vyjadřování. Slovníkem totiž tíhne k bezobsažným manažerským frázím a za celé tři roky od svého zvolení nebyla schopná ani říct, jakou konkrétní vizi budoucnosti NGP má, natož ji začít realizovat. Její čerstvé odpovědi tedy mohly být inspirovány snahou získat na svou stranu významnou část umělecké veřejnosti, která v duchu aktuálních trendů od kultury očekává právě řešení globálních problémů naší planety. Tyhle lidi pro své setrvání ve funkci (sílící kritiku ředitelky vnímá i ministerstvo kultury) Knast potřebuje mnohem víc než internetové diskutéry a diskutérky.

Ať už ale byla její motivace jakákoli, tentokrát trefila hřebík na hlavičku. Zrovna NGP má totiž do debaty o všech třech zmíněných tématech čím přispět.

 Umění darované kolonizátorem

Začněme odzadu. Pocit osamělosti může nyní v NGP doběhnout i toho, kdo si do galerie chodí odpočinout od ruchu okolního světa. Všeho totiž s mírou. Návštěvnost galerie je od covidových let mizerná. Program nechala ředitelka kvůli úsporám radikálně osekat, vysoké vstupné naopak zůstalo, tedy kupříkladu Veletržní palác v běžné otevírací dny působí, jako by v něm bylo po sezoně a všichni zrovna odešli. Problém je, že ani nepřišli. Neměli na co, budova není vstřícná vůči publiku a také vůči scéně.