Příběh nejhledanějšího muže světa

Byly to jachty na Azurovém pobřeží, drahé večírky, dýchánky s vlivnými lidmi. Teď je to malá těžce střežená cela, soudní síň v podzemním bunkru a nefalšovaná radost nad kapučínem z automatu doneseným advokátkou. Někdejší ředitel padlého technologického gigantu Wirecard Markus Braun sedí už 48 měsíců ve vazbě a právě probíhající soudní proces v Mnichově rozplétá jeho podíl na největším finančním podvodu v poválečných dějinách Německa.

Uzná-li ho vinným, stráví Braun i další roky za mřížemi. To, čeho se bojí v těch nejčernějších snech, mu v tu dobu možná bude jeho byznysový partner s českými kořeny Jan Marsalek – v současnosti nejhledanější muž světa utíkající před spravedlností – jen tiše závidět.

A teď ještě polkněte

První zátaras přijde na konci poklidné rezidenční ulice Maurerstrasse a je určený pro auta. Kdo chce pokračovat k vazební věznici Stadelheim na okraji hlavního bavorského města, musí vůz nechat tady na odstavném parkovišti a jít dál pěšky. Kdo by neuposlechl, zastaví ho o kus dál druhý, vyšší zátaras. Samotný vstup do věznice je možné snadno přehlédnout, je v malé betonové kostce stojící před vysokou zdí střeženou kamerami a strážní věží. Dveře se otevírají ztěžka, hned za nimi je třicet schodů dolů, rušičky cestou přerušují mobilní signál a následují dvě kontroly za sebou.

Ta první se zaměřuje na obsah batohů, příslušník justiční stráže po průchodu elektronickým rámem ještě každého příchozího prohmatává a skenuje malým přístrojem prozkoumávajícím, zda dotyčný u sebe nemá třeba i jen malý připínáček. Ta druhá je zaměřená na tekutiny. „Jestli si chcete vzít s sebou svoji lahev s vodou, můžete, ale napřed se z ní napijte tady přede mnou. Platí tu nejpřísnější bezpečnostní opatření, aby někdo dovnitř nepronesl jed a nepokusil se ublížit obžalovaným,“ říká příslušnice ostrahy a sleduje, zda vzorový doušek skutečně polkneme. 

Teprve poté můžeme projít do šedobílé chodby ústící do rozlehlé soudní síně připomínající svým podzemním umístěním spíše bunkr. Místnost byla původně navržená pro procesy s podezřelými z terorismu nebo s členy mafie, její strop je odolný proti bombám. Na zdech jsou místo oken jen další kamery zaznamenávající dění uvnitř. Novináři a publikum jsou odděleni od soudce a obžalovaných bariérou tvořenou prázdnou řadou židlí. Nejdůležitější svědky vozí z utajených míst k výpovědi obrněná auta. 

Tento podzemní spektákl tu bude probíhat dvakrát týdně až do konce prosince, soud si na projednání případu Wirecard vyhradil 87 jednacích dnů, jde o mimořádně složitou a komplexní kauzu daleko přesahující hranice Německa. Točí se kolem finančních machinací a vytunelování jedné z nejúspěšnějších a nejbohatších evropských firem, kterou od nultých let vedl Braun a společně s Marsalkem postupně proměnil podnik zabývající se původně zprostředkováním elektronických plateb za webové hazardní a pornografické stránky ve výkladní skříň německého byznysu dosahující hodnoty téměř 30 miliard eur. 

V době největší slávy byli Wirecard a jeho šéfové Braun a Marsalek velebeni jako vizionáři, jejichž systém hromadného zpracování on-line plateb začal vedle gamblerů a porna využívat i rychle rostoucí počet seriózních klientů ze soukromého byznysu a také některé důležité bezpečnostní instituce. Jak je však dnes již všeobecně známo, v roce 2020 auditoři k šoku investorů i politiků odhalili, že daleko více než jako technologický tygr funguje Wirecard jako zcela neprůhledná finanční struktura, která pro nejrůznější mafiány pere špinavé peníze a fixluje účty.

Finance se ztrácely a znovu objevovaly ve složitém řetězci mnoha nakupovaných společností, jež Wirecard spravoval, přičemž zatemňování finančních toků umožnila i firmou koupená banka. Úspěch se obrátil v prach, Braun byl zatčen, zatímco hlavní hrdina Marsalek – v jehož blízkosti se, jak zjistila policie, objevovali nájemní kriminálníci a nebezpeční agenti ruských tajných služeb, kteří by dnes u soudu mohli představovat riziko pro obžalované a svědky vypovídající proti němu – po včasném varování uprchl.

Machinace rozplétané mnichovským soudem, kde jsou vedle Brauna obžalováni další dva manažeři Wirecardu, nejsou pro samotného Marsalka rozhodně ten největší problém. Představitelé západních bezpečnostních institucí v něm na základě řady posbíraných důkazů vidí především člověka, který se nechal zverbovat ruskými tajnými službami a stal se možná jedním z jejich nejcennějších evropských informátorů. Spravedlnosti se nakonec Marsalek na poslední chvíli vysmekl, poslední hodiny jeho pobytu v Německu připomínají filmový thriller, stejně jako roky jeho života předtím.

Rychle někam zaplout

Italská restaurace Il Sogno v Mnichově zeje v obědovém čase prázdnotou. Podnik je sice v centru města, ale zastrčený do jedné z postranních uliček plné hluku bagrů pracujících na rekonstrukci vedlejší historické budovy, a tak sem zabočí jen málokdo. Nejde o vyhlášenou kulinářskou senzaci, těstoviny tu mají za lidových dvacet eur a mnichovská smetánka se tu rozhodně nevyskytuje. Nechodil sem ani Marsalek, ale 18. června 2020 udělal výjimku. „Ano, pamatuji si ho. Později jsem ho poznal v novinách. Něco tu řešil,“ říká Respektu číšník, který zřejmě jako jeden z posledních lidí viděl Marsalka před jeho zmizením.

Marsalek nebyl sám, přisedl si k němu jeho společník, začalo se stmívat a pro Marsalka to musely být stresové okamžiky: několik hodin předtím auditoři otevřeně pojmenovali problémy Wirecardu a narychlo svolaná dozorčí rada ho donutila odejít z pozice provozního ředitele, de facto firemní dvojky. Při vědomí toho, co vyplave na povrch, musel Marsalek v tu chvíli vědět, že mu hrozí zatčení (u Brauna k tomu došlo čtyři dny poté), a na podvečerní schůzce zřejmě se svojí spojkou ladil detaily útěku.

Bylo třeba jednat rychle a zůstat pokud možno nepoznán, proto si ke schůzce vybral neznámou tratorii, a nikoli třeba svoji oblíbenou luxusní restauraci Käfer-Schänke v jiné části města, kde nejlevnější oběd vyjde na několik set eur. Policie zjistila, že mužem na druhé straně stolu byl Martin Weiss, bývalý šéf zpravodajských operací rakouské kontrarozvědky, kterého Marsalek po jeho odchodu z tajné služby zaměstnal. Weiss, bývalý zpravodajec známý v bezpečnostní komunitě svými rozsáhlými kontakty, mu tedy v rozhodující chvíli pomáhal s útěkem a organizoval jeho odlet z málo frekventovaného letiště ležícího u 400 kilometrů vzdáleného rakouského lázeňského městečka Bad Vöslau.

Letadlo muselo čekat, Marsalek měl zpoždění, taxikář při přejezdu z Německa do Rakouska zabloudil. Když dorazili, nasedl Marsalek do čtyřmístné Cessny Citation Mustang 510, pronajaté od letecké společnosti Jetex Aviation Services, a pilotům zaplatil v hotovosti přes 200 tisíc korun. Let byl zarezervovaný na jméno jednoho z obchodních partnerů ruského podnikatele Stanislava Petlinského, o němž se – jak nedávno upozornil ve své obsáhlé reportáži o Marsalkovi týdeník Der Spiegel – západní tajné služby domnívají, že spolupracuje s ruskou tajnou službou.

Letadlo přistálo v běloruském Minsku v noci na 19. června. Kde strávil Marsalek noc po odchodu z italské restaurace, není známo. Der Spiegel na základě rozhovorů se svými zdroji a ze získaných dokumentů popsal, že manažer vytunelovaného Wirecardu a jeho místní komplicové následně odjeli do Moskvy. Německé tajné služby se domnívají, že zde několik týdnů čekal na novou identitu, tu získal na začátku září v podobě ruského pasu vystaveného na jméno shodně vypadajícího místního kněze Konstantina Bajazova. Pas byl opatřen Marsalkovou fotkou, oproti vizáži v Německu na ní má stejně jako Bajazov plnovous. Západní tajné služby jeho kopii dnes mají k dispozici.

V ruském hlavním městě Marsalek nakonec nezůstal. O něco později použil svůj nový pas na okupovaném Krymu, kde se jako Bajazov zapsal v jednom z hotelů (němečtí novináři naskenovaný dokument viděli). Doprovázeli ho sem jedna ze spolupracovnic ruské kontrarozvědky FSB a Petlinskij. Důvod cesty není jasný, na tomto místě však Marsalkova stopa předloni zmizela. Spekuluje se, že je nicméně opět v Moskvě, kde ho někteří lidé údajně viděli.

Opravdu škoda

Mimo ruch historického centra Mnichova, v jednom z pozvolných kopců zdvihajících se nad blankytně modrou alpskou řekou Isar, stojí v rezidenční čtvrti hned na začátku ulice Prinzregentenstrasse č. p. 61 čtyřpatrová secesní vila. V roce 1903 ji jako své sídlo užíval princ Alfons Bavorský, později tu žil slavný objevitel elektromagnetického záření Conrad Röntgen a v roce 2016 si ji jako svoji hlavní kancelář pronajal Jan Marsalek. Tady, v sousedství naproti sídlícího ruského konzulátu přijímal v elegantně zařízených místnostech s historickým nábytkem návštěvy, s nimiž nechtěl být viděn na veřejnosti.

Vila mu zajišťovala ideální soukromí, na její pozemek šlo vjet autem, a toho, kdo vchází dovnitř, není možné z ulice zahlédnout. Svědci policii po Marsalkově útěku vypověděli, že sem za ním chodila pestrá společnost, ruští diplomati, šéf libyjské rozvědky, Stanislav Petlinskij nebo bývalí vysocí představitelé vnitřní bezpečnosti Rakouska a Německa s vazbami na Rusy. O tři sta metrů dál na stejné ulici stojí již zmíněná restaurace Käfer-Schänke s naškrobenými bílými ubrusy a křišťálovými sklenicemi, hlavně ale uzavřenými, naprosto diskrétními salonky.

Ani na jednom místě dnes už Marsalkovu existenci nic nepřipomíná. „Nebudu s vámi o něm mluvit, nechceme s tím mít už nic společného,“ říká Respektu provozní v Käfer-Schänke na otázku, s kým se tu Marsalek scházel. Honosný dům, kde byznysmen úřadoval, má tři nové nájemce, jednu galerii a dvě firmy. Na zvonění nikdo neotevírá, v malém přístřešku venku stojí několik kol a na zahradě je pod jedním z keřů pohozená bezdrátová sekačka. Zcela prázdná a zabedněná je pak budova ruského konzulátu, jehož pracovníky poslala berlínská vláda domů v reakci na ruskou agresi proti Ukrajině. Na domě je několik červených fleků od barvy, kterou na něj někdo chrstnul jako výraz toho, že Rusové mají na svých rukou krev. Kousek dál jsou v trávě zabodnuté ukrajinské vlajky a tváře zavražděných ruských opozičníků.

Bývaly doby, a není to tak dávno, kdy naopak Marsalka bylo ve městě plno. Byl prototypem úspěchu, na co sáhl, to se mu dařilo. Hodně lidí ho obdivovalo. „Byl okouzlující a charismatický. Dokázal upoutat pozornost každého, s kým mluvil,“ popisuje Respektu Pav Gill, bývalý šéf právního oddělení společnosti Wirecard v Asii, čím si Marsalek dokázal získávat lidi. Gill je dnes jedním z mála lidí, kteří s Marsalkem přišli do styku, a jsou ochotni o tom veřejně mluvit. Většina dalších se kvůli probíhajícímu soudu a obavě, aby se do případu nezapletli, raději drží v pozadí.

Gill naopak ne, protože v minulosti jako jeden z nemnoha uvnitř firmy vystupoval s tím, že některé finanční toky nesedí, a měly by se více prověřit. „Dozvěděl jsem se o tom od informátora z finančního oddělení Wirecardu, který některé z přečinů odhalil. Když jsem to oznámil generálnímu právníkovi Wirecardu, donutili mě odstoupit,“ říká Gill. Když mluví Gill o Marsalkově charismatu, nemusí to být to hlavní, co jeho budoucího šéfa Markuse Brauna, který v Mnichově po letech práce v auditorské firmě KMPG přešel do začínajícího technologického startupu Wirecard, mohlo na mladém muži nejvíc zaujmout. Pro něj Marsalek mohl být hlavně nadaný počítačový expert.

Braun se tehdy zabýval myšlenkou, jak realizovat svůj nápad platebního portálu, který by za menší poplatek po celém světě přesouval jakékoli firmě peníze, a Marsalek, jenž byl stejně jako on rakouský expat v Mnichově, mu měl co nabídnout: ve Wirecardu se ucházel o pozici vývojáře, a když místo dostal, podílel se na úspěšném vývoji softwaru pro internetové platby. Wirecard tím byl najednou napřed před všemi ostatními. Braun, jenž rád nosil černé roláky jako Steve Jobs, o sobě mluvil jako o vizionáři. Marsalek mu zdatně sekundoval a cena akcií společnosti raketově rostla.

Kdy a proč se společnost Wirecard začala proměňovat na neprůhlednou finanční strukturu, se teprve u mnichovského soudu zjišťuje a až on by měl přinést jednoznačné odpovědi. Když u něj Respekt minulý týden sledoval jedno z dalších stání, zrovna vypovídala jedna z Marsalkových podřízených Olga Keller. Ve firmě měla na starosti finance, na většinu grafů a čísel ze schémat neprůhledných plateb, která jí soudce Markus Födisch promítal, odpovídala, že „neví“ nebo že si „nevzpomíná“. „To je opravdu škoda,“ glosoval to soudce Födisch.

Soud to nebude mít lehké, ztráta paměti totiž postihuje řadu svědků. Braun vinu odmítá, brání se, že o ničem nelegálním nic netušil, nekalosti hází na Marsalka. Jisté je, že řadu důležitých věcí včetně velkých obchodů dělal Marsalek s jeho vědomím. Už v roce 2011 Braun Marsalka pověřil, aby odjel do Ruska, a domluvil tam proniknutí na tamní trh. Pomáhal jim v tom předseda Společnosti rakousko-ruského přátelství Florian Sterman, a asi i díky jeho konexím začal Wirecard jednat s provozovatelem moskevského metra, jemuž nabízel zpracovávat platební transakce jeho sedmi milionů pasažérů denně.

Marsalek kvůli tomu začal pendlovat mezi Mnichovem a Moskvou, přátelům se svěřoval, že tento život odehrávající se v prvotřídních hotelech a krásných restauracích se mu zalíbil. Mohl v tom být i kus osobní satisfakce, Marsalek v Rakousku nedokončil střední školu, odešel z ní, aniž by získal maturitu, takže ho tamní spolužáci a známí mohli brát jako outsidera – a on teď jim všem mohl dokázat, že se dostal dále než oni.

Jenže byznys a život na vysoké noze se odehrával v kulisách Ruska, kde neplatí pravidla právního státu a férové podnikatelské hry: o tom, kdo získá velké zakázky, se rozhoduje v centrálách moci, ovšem ty podle řady zkušeností za výhodné kšefty většinou žádají „protislužbu“. Potkalo to i Wirecard, jehož kontrakt s ruským metrem se začal komplikovat a Marsalkovi hrozilo, že zpátky do Mnichova přijede jako ten, kdo zklamal. Ambiciózní muž byl zřejmě ochotný chytnout se jakéhokoli stébla a jedno takové měla po ruce Natalija Zlobina, mladá atraktivní Ruska, která zcela změnila jeho další život.

Naléhavé podezření

Novináři z Der Spiegel zjistili, že ji Marsalkovi představil jeden ruský podnikatel, kterého byznysmen již znal. Popsal ji jako osobu se skvělými kontakty v moskevské administrativě, která by mu mohla pomoci se záchranou skomírající zakázky. Experti na ruské tajné služby říkají, že ženy jako ona fungují jako jakési medové pasti. Ruské tajné služby nasazují některé své přitažlivé agentky na západní podnikatele, aby jim učarovaly a popletly hlavu, a zatímco zmámení byznysmeni ztratí rozum, ony je získávají ke spolupráci.

Ruska sice nakonec Marsalkovi vyhlídnutý obchod nesjednala, začala mu však pomáhat s jinými, takže byznysmen mohl do Mnichova hlásit pozitivní posuny na ruském trhu; přitom ale Nataliji zcela propadl. Vypovídají o tom jejich časté společné víkendy ve Španělsku nebo v Řecku, kdy Marsalek pro svoji novou lásku opakovaně posílal z Mnichova do Moskvy soukromá letadla. Že Zlobina pracuje pro ruskou špionáž, naznačuje to, že její osobní údaje jsou v různých ruských databázích nepřístupné. Nejde dohledat žádné její osobní dokumenty a tato bezpečnostní opatření využívají ruské tajné služby k ochraně svých agentů.

Úkolem Zlobiny bylo zřejmě získat si Marsalkovu dostatečnou důvěru, aby k němu mohla přivést další spolupracovníky ruských agentů. Došlo k tomu během léta 2014, kdy mu na svém narozeninovém večírku ve francouzské Nice představila Stanislava Petlinského, muže, který ho o mnoho let později pomohl zachránit před zatčením v Německu. Petlinskij se pro manažera Wirecardu stal zajímavým společníkem jako Zlobina. Zkušený harcovník pohybující se v okolí ruských tajných služeb zřejmě ze vzájemných rozhovorů brzy pochopil, že Marsalka vzrušuje svět plný tajemství, špionáže a různých adrenalinových dobrodružství a že si rád připadá jako muž v jejich středu.

Německá policie disponuje svědectvím, že Petlinskij proto Marsalkovi zařídil střelecký trénink, mluvil před ním o zákoutích špionáže a bral ho tam, kam by se jinam jen těžko dostal. Na jaře 2017 se setkali v libanonském Bejrútu, přesunuli se do slavné syrské Palmýry, kde tehdy po boku vojáků diktátora Bašára Asada bojovali ruští wagnerovci proti Islámskému státu. Marsalek, jak ukazují nedávno publikované fotografie z anonymních zdrojů, se zde pohyboval v neprůstřelné vestě, bojové helmě a nosil rychlopalnou pušku. Cesta do Sýrie mohla být další injekcí steroidů, kterou Marsalek od Rusů dostal, stejně tak ho tu však mohli vystavit situacím a vyfotografovat ho při dělání věcí, kterými by ho mohli v budoucnu kompromitovat.

To vše souvisí s dosud nezodpovězenou otázkou, proč by vlastně měl úspěšný podnikatel jako Marsalek zrazovat Západ, kde vyrostl a získal slávu a bohatství, a místo toho začít spolupracovat s nepřítelem, který de facto chce jeho svět zničit. Der Spiegel na základě uniklých svědectví tvrdí, že Rusové měli Marsalka získat ke spolupráci během roku 2014, ruské vojenské rozvědce ho měl předat Stanislav Petlinskij. A právě možnost žít tajuplný, tak trochu agentský život, kterou mu Rusové dali, je zatím jednou z hlavních hypotéz, proč jim na to Marsalek kývl. O její pravděpodobnosti by mohlo svědčit další Marsalkovo chování.

Marsalek si stále více začal libovat v zakonspirovaném životě. Policie dospěla k tomu, že opakovaně ve svých kryptovaných telefonech střídal sítě operátorů včetně českých, aby mohl být těžko odposlouchávatelný. Měl několik pasů a svoji kancelář přestěhoval z centrály Wirecardu do zmíněné secesní vily na Prinzregentenstrasse 61, kde se většině kolegů z firmy ztratil z očí.

Druhým důvodem souhlasu může být i to, že jej Rusové mohli něčím – přičemž zatím není jasné čím – vydírat. A pak je tu také rodinná historie. Ještě před první světovou válkou se Marsalkův praděd, původem Čech, přestěhoval z Prahy do Vídně, kde si vzal Češku, která tu pracovala jako služebná. Narodil se jim syn Hans, jenž po anexi Rakouska Německem v roce 1938 utekl jako komunista zpátky do Československa, aby se vyhnul možným politickým postihům a službě v nacistickém wehrmachtu. V Praze vstoupil do odboje, v roce 1941 ho zatklo gestapo a byl poslán do koncentračního tábora Mauthausen.

Podařilo se mu přežít, po válce se vrátil do Rakouska, kde začal pracovat u vídeňské policie. Měl v ní za úkol odhalovat nacisty, položil také základy novodobé rakouské špionáži. Od roku 1964 vedl památník Mauthausen a ve své zemi patřil k váženým občanům. Rakouský historik Thomas Riegler však loni našel v archivech jeden dokument z roku 1956, který ho nasvěcuje i jinak. Bývalý šéf vídeňské policie v něm píše městskému prokurátorovi, že existuje „naléhavé podezření“, že Hans Marsalek pracuje pro Sověty.

Podezřívá ho, že jim dodal informace o čtyřech lidech, které Sověti považovali za své nepřátele a unesli je z Rakouska k výslechům a věznění. Když v šedesátých letech skandál propukl, Hans Marsalek vše popřel a – protože šéf policie pro své podezření nepředložil dostatečné konkrétní důkazy – nikdy z ničeho nebyl obviněn. Zemřel ve Vídni v době, kdy jeho vnuk již pracoval ve Wirecardu. Mohl jít Jan Marsalek v jeho stopách? „Zájem o svět tajných služeb mohl souviset s rodinnou historií, je to však v tuhle chvíli jen úvaha,“ říká Respektu historik Thomas Riegler.

Infiltrovat, rozpustit, postavit

O špionážní činnosti jeho vnuka pro Rusko se stále moc neví. Jeho ambice – a nejen v oblasti špionáže – byly přitom rozsáhlé: jako například plán založit soukromou armádu v Libyi po vzoru wagnerovců o síle 20 tisíc mužů a jejím prostřednictvím kontrolovat migrační toky do Evropy. K tomu nakonec nedošlo, k mnoha dalším věcem však ano. Jeden z bývalých příslušníků rakouské tajné služby Egisto Ott, jehož někdejším nadřízeným v kontrarozvědce byl Marsalkův spolupracovník Weiss, pro oba shromažďoval citlivé informace o lidech, kteří jim a Rusům leželi v žaludku.

Vedle dalších se špehování týkalo novináře Bellingcatu Christa Grozeva, který rozkrýval vražedné operace ruských tajných služeb a zaměřoval se i na Marsalka. Ott pátral po tom, kde Grozev ve Vídni bydlí. Novinář později musel z Rakouska odejít, hrozilo mu ze strany Rusů bezprostřední nebezpečí, v současné době žije pod ochranou v USA a je otázka, kdy se bude moci do Evropy vrátit. Marsalek si také najal jistého Orlina Rousseva, bulharského občana, který dal dohromady pětičlenný tým, a ten pro něj na zakázku sledoval různé lidi. Loni Bulhary pozatýkala britská policie a na konci roku by s nimi měl začít soudní proces kvůli špionáži.

K dalšímu procesu se schyluje v Rakousku, kde byl nedávno zadržen bývalý špion Ott (jeho někdejší šéf Martin Weiss uprchl do Dubaje). „Je to velký skandál, ukazuje to na hlubokou infiltraci rakouských tajných služeb Rusy,“ říká Respektu německá analytička Nathalie Vogel z Institutu pro mezinárodní politiku (Institut of World Politics, IWP), která Marsalkův případ dlouhodobě sleduje. V letech před pádem Wirecardu, v době vlády populistické a proruské FPÖ, byla rakouská kontrarozvědka natolik kompromitována srůsty s Moskvou, že musela být následně rozpuštěna a musel být znovu vybudován nový úřad. Němci, tvrdí znalci místních poměrů, se zase daleko více než na ruskou špionáž zaměřovali na terorismus, který si vyhodnotili jako zásadní bezpečnostní riziko. Marsalek, muž oblíbený i u vrcholných politiků, tak poměrně dlouho jejich pozornosti unikal.

Samotným Rusům toho přitom mohl vynést hodně. Ústředí Wirecardu mělo přehled o mnoha on-line platbách desítek mezinárodních společností, firma také zpracovávala některé finanční transakce německého Spolkového kriminálního úřadu. Minimálně jednou Marsalek požádal kolegy, aby mu z databází vytáhli údaje o všech zákaznících za daný rok, že to požaduje německá rozvědka BND. Ta to však během vyšetřování v Německu popřela. Právě tato data mohl Marsalek předat Rusům, kteří je mohli využít v konkurenčním boji na poli globálního byznysu.

Marsalek také mohl Rusy informovat o některých platbách německých bezpečnostních institucí, jež s Wirecardem spolupracovaly. Moskvě to mohlo poskytnout přehled, kde a za co platí jejich lidé, to mohlo odhalit některé tajné operace namířené proti nim. Rusům pak mohl být užitečný i v tom, že prostřednictvím Wirecardu šlo financovat evropské informátory GRU. Potvrzené to však stále není.

Německá policie pátrání nevzdává, po Marsalkovi a jeho tajemstvích dále pátrá. Dokazují to jí vyvěšené plakáty v Mnichově na veřejných místech, jako jsou nádraží nebo metro. Jsou na nich jeho dvě tváře, na té první přijal podobu ruského kněze s plnovousem, na té druhé je v obleku, ta pochází ještě z dob jeho největší podnikatelské slávy. „Podvody za miliardy,“ hlásá na nich policie a vyzývá veřejnost, aby jí poskytla jakékoli informace o Marsalkově současném výskytu. Jak vypadá jeho život v Rusku, nikdo neví. „Lidem, kteří přestanou být užiteční,“ říká Nathalie Vogel z IWP, „se tam časem poměrně často stává, že najednou vypadnou z okna nebo skončí v nějaké stoce.“