Fiala se mýlí, zatím nejsme normální evropská země

České dějiny si v posledním století libují v periodě dvaceti let, jako by právě to měla být ideální doba odměřená našemu státnickému výkonu. Tedy činům, pomocí nichž máme dokázat, že si vlastní stát skutečně zasloužíme. Dvacet let času dostala kdysi Masarykova republika. Dvě dekády trval v Československu i domácí pokus o tzv. socialismus, než jej v poslední už trochu svobodomyslnější etapě rozjezdily pásy ruských tanků. A zhruba dvacet let měl pak k dispozici stejnými tanky dosazený vazalský režim, který svoji vládu označil slovem normalizace.

Přitom dvacítku jako etalon národní schopnosti poradit si s příležitostí, jež nám naše státní existence přináší, máme na svém kontě i nyní. Minulý týden zaznamenalo Česko dvacet let od formálního návratu do společenství západních evropských států sdružených pod hlavičkou Evropské unie.

Nevíme, jak by dnes život v Česku vypadal, pokud bychom se členem EU nestali. Lze jen odhadovat, že spíš jako Srbsko než Švýcarsko, neboli ekonomicky i institucionálně zaostalý stát na okraji zájmu Západu a v centru zájmu Ruska.