Nenápadná cesta k nepostradatelnosti

Počítačová hra může být zábava a vzrušení, ale v každém případě je to obří a nekončící výpočet. Touha hráčů přiblížit se co nejvíc reálnému prožitku nikdy nekončí – stejně jako touha výrobců a programátorů jim tyhle zážitky dopřát a získat uznání i peníze.

Počítač si neumí představit, jak vypadá závodní dráha, dračí jeskyně nebo trosky města, a pak výsledek hráči ukázat: každý obraz musí vypočítat. A čím složitější, větší a skutečnosti podobnější jsou tyto světy, tím větší nároky si výpočty žádaly a žádají. To vedlo k vývoji zařízení a postupů, které se specializují právě na tento úkol. V případě firmy Nvidia ovšem byly grafické procesory coby základ grafických karet jen prvním krokem ke slávě a nepostradatelnosti. 

I tady stála na počátku vidina podílu na mnohamiliardovém herním průmyslu v kombinaci s inženýrskou i programátorskou výzvou, která není přístupná každému. Rozhodnutí „začneme vyrábět výkonné grafické procesory“ předchází několik let příprav. V první polovině devadesátých let přišla firma (startup, kdyby se tehdy takové slovo používalo) s prvním mikroprocesorem. Dnes jsou její výrobky, přesněji ten s názvem H100, základem toho, čemu říkáme revoluce umělé inteligence. O výjimečné postavení skoro určitě během několika let přijde, nebo jí přinejmenším vyroste rovnocenná konkurence. Nicméně dnes je to jedna z nejdůležitějších technologických firem a na ní závisí, co všechno AI dokáže.