Jak se joystickem a pedály řídí robot uvnitř lidského těla

Představte si, že máte vpravit kus masa do igelitového pytlíku a ten uzavřít. Nic těžkého, že? Jenže úkon, jehož jsme svědky, probíhá uvnitř lidského těla. „Maso“ se do pytlíku, takzvaného endobagu, snaží vsunout jemné chirurgické nástroje ovládané na dálku, signály přenášenými pomocí optických kabelů. Do pacientova organismu vede jen několik malých otvorů, velký řez, na který jsme při operacích zvyklí, zde chybí – lidské tělo zůstává uzavřeno. Jsme v pražské Fakultní Thomayerově nemocnici a účastníme se takzvané robotické operace; úkonu, při němž lékařům asistuje obří stroj vyplňující podstatnou část operačního sálu.

Roboti se tedy už naučili operovat? Ne tak docela. Činnost nástrojů uvnitř pacientova těla stále ovládá chirurg. Nesklání se už ale nad operačním stolem. Tam se pohybují ramena poněkud strašidelně vyhlížejícího stroje – připomíná obří hmyz, který činorodě „hoduje“ na nešťastném pacientovi v narkóze. Operatér, v tomto případě operatérka, sedí v rohu místnosti s hlavou vnořenou do takzvané konzole, v níž vidí trojrozměrný obraz situace v pacientově těle. Ruce má vsunuty do dvou „joysticků“, pomocí nichž ovládá chirurgické nástroje. Nohama obsluhuje pedály, které například umožňují pustit do nástrojů elektrickou energii schopnou spálit či odřezat tkáň, a změnit je tak na jemné skalpely. Robot, který akce operatérky zprostředkovává, do pacientova hrudníku zasahuje čtyřmi takzvanými porty – tunýlky o průměru zhruba centimetru vytvořenými na začátku operace, jimiž jsou protaženy vlastní nástroje a endoskopická kamera.

Jsme na konci zhruba tříhodinového zákroku, během nějž lékaři odstraňují pacientovi jeden z plicních laloků. Vyšetření na kardiologii u osmapadesátiletého muže, bývalého kuřáka, náhodně prokázalo zhoubný, dvou- až třícentimetrový nádor plic umístěný právě v horním plicním laloku. Rakovinu se podařilo odhalit v raném stadiu a časná operace dává nemocnému velkou šanci na uzdravení. Až dosud se vše dařilo bez problémů – hlavní operatérka Alice Tašková, přednostka Kliniky hrudní chirurgie 3. LF UK a Fakultní Thomayerovy nemocnice, mimo jiné odřezala a odizolovala lalok od zbytku plic.

Problémy nastaly až teď na konci: odřezaný lalok s nádorem uvnitř je potřeba vpravit do zmíněného sáčku, aby z něj při transportu ven z těla nic neuteklo. Jenže se to nedaří: zorné pole se opakovaně barví všemi odstíny rudé, jak se endoskopická kamera neustále zalévá krví – „je to jako jeden západ slunce za druhým“, žertují členové chirurgického týmu. Kameru musí pokaždé vytáhnout a očistit. A tkáni laloku se do ochranného obalu vůbec nechce. Přelévá se, vyklouzává, někdy se zdá, že už je uvnitř, vzápětí se ale ukáže, že to tak není. Jako byste se hroty dvou tužek snažili nacpat pořádně velký, kluzký a pružný kus masa do malého „igeliťáku“.

Žádný neklid na sále nevládne, lékaři dávají najevo, že boj se sáčkem je spíše otravná nepříjemnost a vše se nakonec zdaří. Přesto má v téhle fázi operace laický divák pocit, že pořádný řez skalpelem skrz hrudník a prsty chirurga v pacientově těle by situaci okamžitě vyřešily. V čem je tedy robot v ceně zhruba 50 milionů lékařům a pacientům vlastně prospěšný? 

Bez chvění ruky

Přístroje pro robotickou chirurgii se začaly vyvíjet v sedmdesátých letech minulého století v USA v rámci armádního výzkumu. Cílem bylo vyhnout se tomu, aby chirurg musel být fyzicky přítomen na bitevním poli, případně ve vesmíru a v dalších rizikových destinacích. Kvůli jeho bezpečnosti by samozřejmě bylo lepší, aby mohl pracovat na dálku. Operování na větší vzdálenost se však nakonec neprosadilo kvůli zpoždění signálu a riziku jeho výpadku, případně hackerského útoku. Místo toho vznikly systémy označované „master-slave“, pán-služebník, tedy přístroje, které zprostředkovávají a doplňují mistrovství člověka. Ten musí být vždy přítomen na sále, aby bylo možné operaci kdykoli změnit na klasickou otevřenou, případně laparoskopickou, což je další miniinvazivní metoda, kdy ale chirurg ovládá nástroje přímo, nikoli prostřednictvím robota.