Politika a test dětmi

Řada fotbalových soutěží se dostává do horké fáze. Napětí, kdo vyhraje například anglickou Premier League nebo Ligu mistrů, pomalu vrcholí. Jak známo, před začátkem zápasu doprovázejí hráče na hřiště malé děti. Mám tu chvíli rád, protože se hezky spojují vykulené výrazy dětí, které vidí své idoly z bezprostřední blízkosti, s výrazy soustředěných hráčů, jež těm vykuleným tvářím často neodolají. Sevřené rysy povolí, objeví se úsměv a ukáže se lidská stránka sportovců. V tu chvíli mě napadlo, jak by asi vypadala politika, kdyby spolu s poslanci nastoupily do sněmovny i děti. Byla by v jejich přítomnosti jiná?

Říkal by Miloš Zeman o lidech s jiným názorem, že jsou „zm*di“? Mluvil by Robert Fico o prasatech a potkanech? Zkusme si představit, jak by například politici mluvili o válce na Ukrajině, kdyby na ně koukali dejme tomu desetiletí kluci a holky. Vymýšleli by si Andrej Babiš a Peter Pellegrini, že jejich politický konkurent pošle české či slovenské mladíky umírat na Ukrajinu? Říkali by to i ve chvíli, kdy by na ně hleděly vyděšené oči?

Pochopitelně je tenhle příměr nedokonalý, protože v přítomnosti dětí by kromě strašení nebylo vhodné řešit ani řadu skutečných hrozeb. Anebo bylo, jen bychom svá slova formulovali s větší opatrností. A nepochybně bychom víc hledali východiska z problémů, aby nevypadaly tragicky a beznadějně. Například: Musíme se chystat na obranu před Putinem, který ubližuje lidem, ale jsme součástí nejsilnější party na světě. A když si budeme pomáhat, zvládneme to. A tak dále.