Slova jsou někdy překážkou komunikace

Případ zabití klientky domova pro lidi s postižením Doroty Šandorové počátkem této dekády ukázal, jak špatnou péči dostávají v českém systému lidé s intelektovým handicapem, autismem a náročným chováním. Psycholog, behaviorální specialista a vysokoškolský pedagog Tony Osgood se desítky let věnuje práci právě s lidmi, jako byla Dorota. Ve Velké Británii platí za předního experta na porozumění náročnému chování a jeho recept lze shrnout do jednoduché věty: „Musíme se naučit brát hlas těchto lidí vážně.“ Koncem března navštívil Osgood Prahu, kde kromě série workshopů představil české vydání své knihy Podpora pozitivního chování.

Británie má za sebou několik skandálů velmi podobných tomu, který zažila Česká republika. Ten nejznámější z roku 2011 vedl k uvěznění šesti zaměstnanců nemocnice Winterbourne View v anglickém Hambrooku a odstartoval reformy systému. Vzpomenete si ještě, co se vám honilo hlavou, když jste poprvé viděl záběry brutálního týrání, které BBC pořídila v zařízení skrytou kamerou?

Moje spontánní reakce – a nejen moje – tehdy byla: už nikdy víc. Podobné skandály se v Británii opakovaly od šedesátých let. Vždycky po nich následovalo vyšetřování a vždycky skončilo podobným závěrem, totiž že šlo o případ individuálního selhání. Jedno jablko se zkazilo a otrávilo celé prostředí. Přitom když si přečtete dobové záznamy z vyšetřování podrobně, vyplývá z nich, že takhle jednoduché to nebylo. Stojí tam, že velké instituce pro lidi s postižením jsou vedeny tak, aby to vyhovovalo personálu, ale ne klientům. Po Winterbourne View se už nedalo přehlédnout, že shnilá je sama přepravka, ne jedno jablko v ní. Souvisí to s hierarchickou mocenskou strukturou těchto zařízení, lidé s intelektovým postižením se v ní ocitají až na spodní příčce žebříčku. Represivní přístup má v takovém prostředí tendenci rozbujet.

Co se tedy v zařízení vlastně stalo? A můžeme se z toho poučit?

Mluvil jsem osobně s whistleblowerem Terrym Bryanem, který celou věc sdělil BBC poté, co na jeho oficiální stížnosti nikdo nereagoval. V tom zařízení existovala dvojí kultura. Lektoři, kteří tam chodili školit, jak s lidmi s postižením fyzicky zacházet, říkali personálu: takhle to máme učit, ale takhle to chodí v realitě. Tajně ukazovali, jak lidem způsobit bolest, donutit je být poslušní. Fyzické týrání se rozmohlo i tím, že manažeři a vedoucí směn většinou zůstávali v kanceláři a věnovali se papírům. Pracovníci v terénu si tak mohli vytvořit svou vlastní kulturu, nikdo je nevedl.

Zneužívání je tedy něco, co se stane, pokud v institucionálním uspořádání necháme věci bez dohledu?

Ano, systém je třeba neustále kontrolovat. V Anglii působí jedna úžasná žena, Vivien Cooper, matka syna s intelektovým postižením a velmi komplexními projevy v oblasti chování, která založila organizaci The Challenging Behaviour Foundation. Jednou mi vyprávěla, jak cestovala letadlem a během letu dostal nějaký pasažér s intelektovým postižením panický záchvat. Personál měl co dělat, aby toho člověka uklidnil. Viv vstala, že jim půjde pomoci, když vtom ji chytil za ruku člověk sedící vedle a říká: „Nedělej si s tím starosti, darling, tohle není tvoje řada sedadel.“ Ona pak jednu ze svých přednášek nazvala „Not your row, darling“. Poselství je jasné. Kvalita života druhého člověka a správná podpora je věcí každého. To, že sedíte v byznys třídě, neznamená, že se vás osud ostatních netýká. Může být mezi nimi vaše sestra, váš bratr, vaše děti.

Naslouchat šepotu chování

Oběti týrání ve Winterbourne View měly hodně společného s Dorotou Šandorovou, která zemřela v české sociální službě. Šlo o klienty, k jejichž intelektovému postižení se přidružilo náročné chování, vyžadovali pozornost a personál se musel víc snažit. Je typické, že systém ubližuje právě takovým lidem?

Potvrzuje to jedna studie za druhou. Pokud máte těžké intelektové postižení, jste neverbální a jste žena, je vyšší pravděpodobnost, že zažijete zneužívání. Trestání a týrání lidí s postižením je fenomén s dlouhou historií. Moje bývalá partnerka byla vyškolena jako ošetřovatelka lidí s postižením v osmdesátých letech minulého století. A už během prvního dne v nemocnici jí sestry ukázaly, jak na pacientech vymáhat poslušnost šleháním mokrým ručníkem.  S vysvětlením, že tenhle způsob nezanechá fyzické stopy.

V Anglii začali být ve viktoriánské éře tito lidé odkládáni stranou do velkých institucí, abychom je neviděli a nemuseli si dělat starosti. Dominantní pohled na intelektové postižení byl vždy medicínský, který vlastně říká: něco je s tebou špatně, máš poruchu, potřebuješ léčbu. Už v samotném jazyce je přítomna dehumanizace. A pokaždé, když někomu upřeme kousek lidskosti, je pravděpodobné, že brzy mu upřeme další. Protože tito lidé často komunikují nekonvenčním způsobem, třeba chováním, vokalizací nebo znaky, ale ne jazykem, máme tendenci si myslet, že to, co nám sdělují, není potřeba brát vážně. Je to podobné jako u jiných typů znevýhodnění. Na každou skupinu, která je vyloučena z držení moci, společnost nahlíží skepticky, vzpomeňte si třeba na ženy zneužívané mocnými muži. A představte si, jak velká nedůvěra musí panovat vůči někomu, kdo se nedokáže vyjadřovat slovy a chová se nestandardním způsobem.

Co od nás tedy tito lidé potřebují?

Přesný opak. Abychom jim naslouchali, snažili se jim porozumět a brali jejich hlas vážně. Zapojit je do rozhodování a do komunikace je hlavní způsob, jak učinit jejich život bezpečným.