Rozchod Blixy Bargelda s Bohem a vesmírem

„Vše už bylo řečeno a vše napsáno“ – to jsou vůbec první slova, jimiž otevíráte nové album Einstürzende Neubauten. Co tedy ještě ve čtyřiačtyřicátém roce existence kapely zbývá dodat, když vše bylo řečeno?

Skladba Wie lange noch?, o níž mluvíte, byla vůbec první, kterou jsme pro album měli, a tudíž vůbec první, kterou jsem se musel začít textařsky zabývat. Potáhnout její kostru masem. Už jsem věděl, že se zase musím dostat do tvůrčího modu natáčení desky, kdy mě celé dílo pohltí a vsákne. Což psychologicky není stav, do kterého by se vám chtělo upadnout. Uvědomoval jsem si, že to bude těžká práce a že s ní budu vstávat i usínat – pokud se mi vůbec podaří usnout. Že mě to pohltí na měsíce, odvede od rodiny a všechno ostatní pro mě přestane existovat. Nepustí mě to. Tudíž jsem v těch verších já snažící se vypořádat s tím, že už nechci nic dalšího zpívat a nic dalšího psát. Ale jak vidíte, je to první skladba a za ní je čtrnáct dalších. Takže sice prohlašuji, že jsem vše řekl, nicméně nakonec toho říkám ještě víc. Zjevně tedy lžu. Ještě je pár věcí, o nichž můžu mluvit. 

Všechny skladby na novém albu Rampen (apm: alien pop music) vzešly z improvizací, které se odehrávaly na koncertním turné v roce 2022. Následně jste si je pak vzali do studia a dopracovali. Proč tenhle styl práce?

Improvizace byla v Neubauten vždycky přítomná a důležitá, ale šlo také o pragmatické rozhodnutí. Normálně na desce pracujeme i rok, nicméně tentokrát jsme tolik času neměli, protože Alexander Hacke měl i jiné závazky. A díky tomu, že jsme improvizovali na existující nástroje, odpadla obvyklá fáze výzkumu, vývoje a vyrábění nových instrumentů, hledání nových materiálů a tak dále. To bývá časově náročné, ovšem najednou to nebylo potřeba.   

Každá z těch improvizací se odehrála během turné na jiném místě. Nakolik byly konkrétní města a situace oněch večerů důležité pro jejich vznik?

Třeba skladba Trilobiten vznikla v Praze, ale žádná spojitost s městem tam není. Ve Vídni jsem se rozhodl, že budu zpívat v berlínském slangu, protože oni mají tu svoji výraznou mluvu Schmäh. Šlo o vtip. V Paříži to mělo jiný vývoj. Ještě před začátkem pandemie mě šansoniérka Patricia Kaas požádala, abych pro nás napsal duet. Řekl jsem si, že složím to, co je dnes velmi moderní, a sice píseň o rozchodu. A tak jsem napsal minimalistický song: Já bez tebe, ty beze mě, je to tak lepší. A když si ho Patricia Kaas nakonec nevzala, tak jsem si řekl, že z něj učiním píseň pro Neubauten a natočím ji sám. V mém podáním je to rozchod Blixy Bargelda s Bohem a s vesmírem. Tohle je mé pojetí rozchodu. Jak vidíte, v našich skladbách je vždy prvek humoru.

Berlínský dialekt mě zarazil, je to poprvé, co jste ho s Einstürzende Neubauten použil. Nemyslel bych si, že po všech těch letech používání neutrální němčiny chcete být tak snadno lokálně ukotvený…

Ze všeho nejvíc se považuji za Evropana a hned ve druhém gardu bych pak o sobě řekl, že jsem z Berlína. O všem ostatním, co se nachází mezi tím – jako být z Braniborska nebo z Německa –, vůbec nejsem přesvědčený. Souvisí to s tím, že jsme evropská kapela. Hrajeme v Praze, Madridu, Londýně a všude jsme vítaní. Ale když hrajeme v Německu kdekoli jinde než v Berlíně, Hamburku a Mnichově, je to dost jiné. Když se ocitneme ve Stuttgartu, Brémách nebo Wiesbadenu, jsme najednou konfrontováni s tím, čemu říkám fotbalová mentalita. Pro ně jsme ti z Berlína, kteří budí podezření. 

Berlín je přímo v DNA Einstürzende Neubauten, ale zdá se mi, že v posledních dekádách, kdy se z něj stala metropole plná byznysu a cizinců, se váš vztah k městu proměňuje. Nemluvíte o něm zrovna s velkou láskou. Pořád vás Berlín inspiruje a cítíte se k němu připoutaný?

Mnohem méně než kdysi. Žil jsem osm let v San Francisku a čtyři roky v Pekingu, a když jsem se sem v roce 2010 znovu vrátil, nastěhoval jsem se do čtvrti Mitte, do bývalého východního Berlína. A to je pro mě terra incognita, nemám s místy v mém sousedství spojené žádné vzpomínky. Můj jediný kontakt s východním Berlínem byl, když mě rodiče ve dvanácti vzali na výlet do muzea, jinak bylo pro obyvatele Západního Berlína ve srovnání se zbytkem západního Německa mnohem složitější se do východního Berlína dostat. Je nutné říct, že město, v němž jsem žil, už dávno neexistuje. Když dnes zavítám do západní části Berlína, tak si samozřejmě vybavuji, že tady žila moje přítelkyně a tady měl ordinaci můj zubař – ale pocit z města je úplně jiný.   

Do textů Einstürzende Neubauten právě prostřednictvím Berlína vždy vstupovaly velké stíny 20. století, myslím tím války skutečné i studené. Před deseti lety jste dokonce natočili album Lament zasvěcené roku 1914 a sledu událostí vedoucích k vypuknutí světového konfliktu. V roce 2024 jako bychom od toho nebyli daleko…

Při tvorbě Lamentu jsem strávil rok práce s myšlenkou války a nedávno jsem si to album silně připomněl. V roce 2014 jsem tvořil něco poznamenaného válkou a najednou okolo sebe slyším mluvit čím dál častěji lidi o třetí světové válce. A nemyslí to jako hypotetickou možnost. Dotýkám se toho i v aktuální skladbě Everything will be fine, což je samozřejmě cynický název. Když se rozhlédnete kolem, tak pravicové tendence všude sílí, po válce na Ukrajině už začala další válka. Člověk začíná přemýšlet, kam by se měl uklidit, kam utéct – a už to, že ho to napadá, je alarmující. 

Je ten pocit mentální přítomnosti války podobný tomu, jaký jste zažíval při dospívání a mládí v Západním Berlíně – tedy prvním možném terči útoku?

Ano, velmi podobný. Pocitu hrozby se člověk během studené války nikdy nezbavil. Byl s námi vždycky. Dětství jsem prožil přímo pod přistávacím koridorem v těsném sousedství letiště Tempelhof. Obří americké letouny – obzvlášť v létě – drnčely těsně nad naší střechou. Pořád to bylo ve vzduchu, takže týden po začátku války na Ukrajině jsem koupil pro celou rodinu letenky do Kanady, protože jsem si myslel, že vše bude rychle eskalovat a Berlín bude v hledáčku. Ale nerad bych, aby se náš rozhovor propadl tímhle temným směrem. Stále si o sobě myslím, že jsem avantgardní bavič, který se snaží poslat do světa něco zábavného. Něco, čemu se dá říkat pop pro mimozemšťany a co si najde podobně smýšlející publikum. 

Je-li řeč o hledání publika, Einstürzende Neubauten byli jednou z prvních kapel, která začala využívat crowdfunding...

Ne, ne, ne. Ne jednou z prvních, my jsme byli první! My jsme crowdfunding v roce 2002 vynalezli, jen jsme tomu začali říkat supporter system. Všichni ostatní se přidali až po nás. Program, na kterém vše běželo, napsala moje žena u nás v bytě. A na tomto systému fungujeme už dvaadvacet let – tedy polovinu kariéry. Ale chystáme se tuhle kapitolu uzavřít a vymyslet do budoucna nový způsob. Začínali jsme s tím v době dlouho před sociálními sítěmi… 

Bylo to složité rozhodování začít se spoléhat na publikum?

Složité to bylo jen technicky; napsat ten program. Všude v bytě jsme měli kabely, tahali jsme je přes dvůr, k tomu byly zapojené plastové kamery. Neexistovala žádná funkční platforma pro mikroplatby, stejně tak neexistovalo slovo webcast. Takže ta srovnatelná míry intimity, kterou jsme v roce 2002 nabízeli, byla tehdy na internetu k nalezení pouze v pornografii, nikde jinde. A my jsme si ji odtud vzali a využili ji pro své účely. 

Co vás nyní donutilo přestat a přijít s jiným modelem?

Od umělců se dnes očekává, že si hned ráno vyfotí snídani a pochlubí se s ní na sociálních sítích. To není nic pro nás, celá ta věc se stala mimořádně banální. A nám došlo, že pokud bychom chtěli pokračovat, museli bychom vsadit na velmi úzkou a elitní skupinu podporovatelů. Ovšem mít takhle exkluzivně postavený fanklub nikdy nebylo naším cílem, takže musíme přijít s něčím úplně novým. Zatím nevíme, co to bude.

Einstürzende Neubauten oslavili 1. dubna 44 let své existence. Když si vezmeme, že jste v roce 1980 začínali hrát v kovové dutině pod dálničním nadjezdem a nyní koncertujete v takovém sále, jako je Labská filharmonie v Hamburku, je to docela impozantní trajektorie. Co má podle vás největší zásluhu na vytrvalosti vaší kapely?

Za sebe pokládám za jeden z nejdůležitějších okamžiků ten, který nastal ve druhé fázi supporterského programu. Oznámili jsme tehdy, že odehrajeme jen a pouze pro podporovatele velký koncert v Berlíně, aniž bychom věděli, kdy a kde to bude. Když pak přišla nabídka zahrát si v listopadu 2004 v bývalém východoněmeckém Paláci republiky, který byl před demolicí, souhlasili jsme, ale uložili jsme si podmínku, že den před normálním veřejným koncertem tam uděláme něco právě pro podporovatele. Vstupné bylo pět eur a šlo o koncert bez pódia, bez bezpečnostní služby, bez světelné show. Fanoušci přišli už ráno, pomáhali nám s věcmi, připravovali jídlo a čaj. Ta věc mi dodala naději. V tom smyslu, že naplnila základní anarchistickou myšlenku, že společenské systémy se dokážou řídit a regulovat samy. To pro mě byla jedna z nejzářnějších chvil naší kariéry. Měla v sobě dostatečnou porci utopie na to, aby byla relevantní pro všechny zúčastněné.     

Při poslechu vašich písní mi došlo, že velmi významné a frekventované slovo ve vašich textech je slovo alles – tedy „všechno“. Jak jsme už zmínili, je tím prvním, co zazní na nové desce, ale jsou tu i příklady alb Alles wieder offen nebo Alles im Allen. Čím vás to slovo přitahuje?

Vnímám ho jako matematickou teorii množin. Je to souhrn prvků. Sice všech prvků, ale ohraničený. To znamená, že když říkáme všechno, tak tím vždy i něco vylučujeme; něco je odkázáno být mimo. 

Všechno tedy není nekonečno?

Ne, ne. Je to akt moci. Jako když prohlásím tuhle množinu jevů a věcí za kompletní a nic či nikoho jiného do ní už nepustím. Zajímá mě otázka, kdo rozhoduje o tom, že něco – cokoli – je celé. A tady pak přichází další slovo, které rovněž používám velmi často, a to je „úplnost“ – vollständigkeit – nebo „neúplnost“ – unvollständigkeit. Tyto dvě věci v mém vnímání úzce souvisejí. 

Jak už jste sám poznamenal, mnoho skladeb na Rampen se potýká s jazykem a jeho mantinely. Mimo to, že „vše bylo řečeno“, tu jsou skladby jako The Pit of Language, případně tvrzení, že vaše mluvidla selhávají. Cítíte se jako textař limitovaný nebo zrazovaný slovy, ocitáte se na hranici jazyka?

Tohle je strašně těžká otázka. Pro mě je řeč úzce spojená s tělem, rodí se v těle a představuje tělesný problém. Proto metafory těla. Myslím si, že bychom se všichni měli na řeč a jazyk dívat s mnohem větší nedůvěrou a menším respektem, než to děláme, protože jazyk je především nástrojem útlaku a kategorizace věcí i lidí, takže je důležité o něm pochybovat. Vždy jsem se zajímal o jazyk a lingvistiku, ale na novém albu vnímám svoji tendenci jazyk opouštět. Nevím, kam mě to ještě zavede, ale ten směr tu je. 

Když mluvíte o spojení řeči a těla a jejím fyzickém aspektu, je to něco, co musíte zakoušet neustále i jako zpěvák, který pracuje s dechem a hlasivkami. Jak se váš hlas mění v závislosti na stárnutí těla?

Stárne stejně jako tělo, je jiný, než býval. Dělá úplně jiné věci než na začátku osmdesátých let. Nyní je daleko níže posazený a v posledních letech jsem si všiml, že se mi objevilo takové zvláštní koncové vibrato, které jsem nemíval.

Takže vás váš hlas pořád překvapuje?

Ano, pořád mě překvapuje. Právě jsem dokončil pro divadlo v Malmö hudební hru, která se jmenuje Flammenwerfer. Udělal jsem pro ni zhruba 50 procent hudby, také v ní vystupuji a hodně v ní křičím. Celý ten kus jsem poskládal ze svých výkřiků zaznamenaných během posledních třiceti let a do toho pak křičím naživo. I když všichni věděli, o co půjde, publikum stejně žádalo, jestli by se nedal ztišit zvuk. Několikrát. 

Probíral jste se archivem svých skřeků?

Přesně tak – a třídil jsem si je. Třeba podle toho, jakou mají zrnitost a na jakém tónu jsou. Z toho jsem pak začal vytvářet takové kompozice, kterým říkám cloudy. 

A není to tedy tak, že tím křikem dáváte už opravdu sbohem slovům?

Křik je strašně špatně klasifikovatelný. Křik vynechává gender. Na těchto úrovních křiku už vůbec není jasné, o co se jedná. Je to zvuk? Je to zvíře? Je to muž? Je to žena? Pohybujeme se mimo verbální komunikační schéma. Už tu není nic, co by mělo být komunikovatelné. Ale to, co to dělá s lidmi, je zajímavé. Ty křiky a cloudy, které vytvářím, mají překryvy a kolísají, a když kolísají jen trošičku a dvě velmi blízké frekvence se překrývají, způsobuje to, že vám začnou chrastit kůstky v uchu. Nepoškodí vám to sluch, dokonce to nemusí být ani příliš nahlas. Ovšem jak začnou chrastit kůstky v uchu, zmizí vám prostorové vnímání a jste dezorientovaný. 

Jakým způsobem?

Začnete mít pocit, že ten křik přichází odevšad. Zmizí pocit prostoru – a právě to vyděsilo tolik lidí. S tímhle fyzickým vjemem si hodně hraju a činí mi to velké potěšení. Zní to, jako by se místností proháněl vítr.