0:00
0:00
Kultura3. 4. 202412 minut

Rozchod Blixy Bargelda s Bohem a vesmírem

Se zpěvákem kapely Einstürzende Neubauten o improvizaci, fotbalové mentalitě a o tom, že křik nemá žádný gender

Berlín
Autor: Thomas Rabsch

„Vše už bylo řečeno a vše napsáno“ – to jsou vůbec první slova, jimiž otevíráte nové album Einstürzende Neubauten. Co tedy ještě ve čtyřiačtyřicátém roce existence kapely zbývá dodat, když vše bylo řečeno?

Skladba Wie lange noch?, o níž mluvíte, byla vůbec první, kterou jsme pro album měli, a tudíž vůbec první, kterou jsem se musel začít textařsky zabývat. Potáhnout její kostru masem. Už jsem věděl, že se zase musím dostat do tvůrčího modu natáčení desky, kdy mě celé dílo pohltí a vsákne. Což psychologicky není stav, do kterého by se vám chtělo upadnout. Uvědomoval jsem si, že to bude těžká práce a že s ní budu vstávat i usínat – pokud se mi vůbec podaří usnout. Že mě to pohltí na měsíce, odvede od rodiny a všechno ostatní pro mě přestane existovat. Nepustí mě to. Tudíž jsem v těch verších já snažící se vypořádat s tím, že už nechci nic dalšího zpívat a nic dalšího psát. Ale jak vidíte, je to první skladba a za ní je čtrnáct dalších. Takže sice prohlašuji, že jsem vše řekl, nicméně nakonec toho říkám ještě víc. Zjevně tedy lžu. Ještě je pár věcí, o nichž můžu mluvit. 

↓ INZERCE

Všechny skladby na novém albu Rampen (apm: alien pop music) vzešly z improvizací, které se odehrávaly na koncertním turné v roce 2022. Následně jste si je pak vzali do studia a dopracovali. Proč tenhle styl práce?

Improvizace byla v Neubauten vždycky přítomná a důležitá, ale šlo také o pragmatické rozhodnutí. Normálně na desce pracujeme i rok, nicméně tentokrát jsme tolik času neměli, protože Alexander Hacke měl i jiné závazky. A díky tomu, že jsme improvizovali na existující nástroje, odpadla obvyklá fáze výzkumu, vývoje a vyrábění nových instrumentů, hledání nových materiálů a tak dále. To bývá časově náročné, ovšem najednou to nebylo potřeba.   

Každá z těch improvizací se odehrála během turné na jiném místě. Nakolik byly konkrétní města a situace oněch večerů důležité pro jejich vznik?

Třeba skladba Trilobiten vznikla v Praze, ale žádná spojitost s městem tam není. Ve Vídni jsem se rozhodl, že budu zpívat v berlínském slangu, protože oni mají tu svoji výraznou mluvu Schmäh. Šlo o vtip. V Paříži to mělo jiný vývoj. Ještě před začátkem pandemie mě šansoniérka Patricia Kaas požádala, abych pro nás napsal duet. Řekl jsem si, že složím to, co je dnes velmi moderní, a sice píseň o rozchodu. A tak jsem napsal minimalistický song: Já bez tebe, ty beze mě, je to tak lepší. A když si ho Patricia Kaas nakonec nevzala, tak jsem si řekl, že z něj učiním píseň pro Neubauten a natočím ji sám. V mém podáním je to rozchod Blixy Bargelda s Bohem a s vesmírem. Tohle je mé pojetí rozchodu. Jak vidíte, v našich skladbách je vždy prvek humoru.

Berlínský dialekt mě zarazil, je to poprvé, co jste ho s Einstürzende Neubauten použil. Nemyslel bych si, že po všech těch letech používání neutrální němčiny chcete být tak snadno lokálně ukotvený…

Ze všeho nejvíc se považuji za Evropana a hned ve druhém gardu bych pak o sobě řekl, že jsem z Berlína. O všem ostatním, co se nachází mezi tím – jako být z Braniborska nebo z Německa –, vůbec nejsem přesvědčený. Souvisí to s tím, že jsme evropská kapela. Hrajeme v Praze, Madridu, Londýně a všude jsme vítaní. Ale když hrajeme v Německu kdekoli jinde než v Berlíně, Hamburku a Mnichově, je to dost jiné. Když se ocitneme ve Stuttgartu, Brémách nebo Wiesbadenu, jsme najednou konfrontováni s tím, čemu říkám fotbalová mentalita. Pro ně jsme ti z Berlína, kteří budí podezření. 

Berlín je přímo v DNA Einstürzende Neubauten, ale zdá se mi, že v posledních dekádách, kdy se z něj stala metropole plná byznysu a cizinců, se váš vztah k městu proměňuje. Nemluvíte o něm zrovna s velkou láskou. Pořád vás Berlín inspiruje a cítíte se k němu připoutaný?

Mnohem méně než kdysi. Žil jsem osm let v San Francisku a čtyři roky v Pekingu, a když jsem se sem v roce 2010 znovu vrátil, nastěhoval jsem se do čtvrti Mitte, do bývalého východního Berlína. A to je pro mě terra incognita, nemám s místy v mém sousedství spojené žádné vzpomínky. Můj jediný kontakt s východním Berlínem byl, když mě rodiče ve dvanácti vzali na výlet do muzea, jinak bylo pro obyvatele Západního Berlína ve srovnání se zbytkem západního Německa mnohem složitější se do východního Berlína dostat. Je nutné říct, že město, v němž jsem žil, už dávno neexistuje. Když dnes zavítám do západní části Berlína, tak si samozřejmě vybavuji, že tady žila moje přítelkyně a tady měl ordinaci můj zubař – ale pocit z města je úplně jiný.   

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc