Minulost si racionalizujeme, současnost dramatizujeme a budoucnost podceňujeme

Jeho nejnovější kniha vypráví o katastrofách a o tom, proč jsou moderní státy v posledních desetiletích při jejich zvládání horší a horší. To nezní optimisticky, ale teď se historik Niall Ferguson rozhodl nabourat pesimismus, jímž se debaty o současnosti vyznačují. „Víte, nedávno jsem si dlouho do noci povídal se svou osmadvacetiletou dcerou a uvědomil jsem si, s jak velkou beznadějí se mladá generace dívá do budoucnosti,“ vysvětluje.

Na vině podle něj není primárně skutečný stav věcí, ale způsob, kterým o něm mluvíme. „Vůbec nemám rád slova jako polykrize nebo permakrize,“ říká o populárních termínech pro popis hlubokých a propojených krizí dneška. Ty podle něj posilují pocit zahlcení krizemi, který se snadno překlopí do fatalismu – zoufalství, že budoucnost je už prakticky ztracena. Termín jako polykrize by se podle Fergusona hodil pro životní pocit v západní Evropě uprostřed druhé světové války, ale nikoli pro dnešek. 

Slavný skotsko-americký historik tato slova pronesl v pavilonu nadace automobilky BMW na debatním panelu, který v půlce února probíhal na okraji Mnichovské bezpečnostní konference. A dají se brát i jako reakce na to, co pozoruji necelých deset let, kdy se setkání účastním: čím dál intenzivněji jí prostupují politický a bezpečnostní světobol. Na bezvýchodné debaty o smíru na Ukrajině, v Sýrii či Sahelu se během let navrstvily obava o životnost transatlantického spojenectví v časech Donalda Trumpa, bezpečnostní aspekty klimatické krize a hrozby spojené s umělou inteligencí. 

 Každý rok se přidávají nové a nové krize. Teď, počátkem roku 2024, Ukrajině dochází munice, Rusko má na bojišti vítr v zádech a na Blízkém východě stále hrozí, že se válka v Gaze a spletenec dalších konfliktů rozhoří do plošného konfliktu. Historik Niall Ferguson tyto hrozby samozřejmě dobře zná a v rozhovorech o nich varovně mluví. Přesto podle něj není důvod propadat zmaru. 

 Jak říká, krize dneška se dají řešit „normálními“, často veskrze technicky nudnými nástroji politiky. Třeba zvýšením výdajů na obranu ze dvou na tři procenta HDP, které by odstrašilo ruskou agresi, a kreativní reformou státních rozpočtů. Nebo klasickou diplomacií, tedy spoluprací a kompromisem přes hranice států.   Fergusonova perspektiva tak byla pobídkou. Nikoli k nasazení růžových brýlí, ale k tomu vypravit se během konference právě za lidmi, kteří některé z velkých výzev dneška řeší. A dokonce pronášejí věty jako „Myslím, že evropské státy dokázaly něco neuvěřitelného“.

Kolaps, který se povedlo odvrátit

Taková hodnocení padají v posledních deseti letech jen vzácně – a při popisu aktuálního dění prakticky nikdy. Liberální belgický premiér Alexander De Croo je však na tiskové konferenci v Mnichově používá k charakterizaci minulých dvou let, konkrétně způsobu, jakým se Evropa zbavila závislosti na ruských surovinách. „Před dvěma lety by nikdo nevěřil, že dnes budeme v této situaci (myšleno dobré – pozn. red.),“ říká. K obávanému kolapsu hospodářství ani k energetickému „blackoutu“ nedošlo a nebyla to náhoda, ale důsledek politického úsilí. 

Evropané na krizi reagovali na třech úrovních. Nakoupili suroviny odjinud – z Norska, ze Spojených států, z Kataru, Ázerbájdžánu i dalších zemí. Současně evropské domácnosti i firmy více šetřily, spotřeba zemního plynu klesla zhruba o pětinu. A zároveň prudce stouply investice do obnovitelných zdrojů, zvláště solárních. Tři miliony domácností v EU si například v roce 2022 k vytápění pořídily tepelné čerpadlo.