Zachraňují to věci srdce

Před čtvrtstoletím vstoupila do českého literárního prostoru v katalánské Barceloně usazená emigrantka z Prahy Monika Zgustová (1957) životopisným románem o Bohumilu Hrabalovi V rajské zahradě trpkých plodů. Od té doby publikovala osm dalších prozaických knih. Nejnovější román Potmě jsme se viděli lépe je autorčiným dosud asi nejosobnějším dílem.

Vypravěčkou je nakladatelská redaktorka středního věku Milena, postava se silně autobiografickými rysy – stačí najít na Wikipedii heslo Monika Zgustová. Vyprávění je reflexivní: začíná v Madridu v únoru 2021 Mileniným rozhovorem s přítelem psychiatrem Luigim. Jejím víceméně setrvalým pocitem je, že život běží mimo ni. Příteli se však svěří, že před rokem prožila něco, co jí připadalo být opravdové. Ten dojem nabyla poté, co musela narychlo odjet z Evropy do USA, kde žila její matka Jana, nyní osamělá, zesláblá, chátrající. Když konečně mezi nimi nastala blízkost a začaly se drolit desítky let trčící generační i jiné bariéry, Jana skonala – v klidu a pokoji. Zgustová používá osvědčený vypravěčský postup: schůzka s Luigim v jednom z madridských klubů je pouhou záminkou, spouštěčem; čtenář na setkání vzápětí zapomene, neboť vypravěčka si vystačí sama se sebou, se svým osudem. Luigi se objeví zase až v úplném závěru, kdy se po schůzce, během níž se Milena vypovídala, figury loučí...

Zatímco mezi únorem 2020, kdy matka dceři zavolala, aby co nejdřív přijela, a schůzkou s Luigim o rok později je text časově přesně ukotven, československá (normalizační) a raně emigrantská minulost Mileny a její rodiny je utopena v časové mlze. V textu lze narazit na několik míst, která historicky nedávají smysl. Jinými slovy, tak to tady prostě nemohlo být. Je to jeden z rysů psaní Zgustové: soustavně se ve své tvorbě noří do minulosti způsobem, že v ní nachází to, co nacházet chce. Nedílnou součástí je tudíž didaktičnost. V pohledu na československou komunistickou minulost je Zgustová, trochu neurvale řečeno, horším Milanem Kunderou. S čítankovitou typičností a přehledností převypráví, jak to tady chodilo, takže si s dobovou tuzemskou realitou neseznámený čtenář učiní o minulosti sice názornou, ale velmi papírovou představu. Kundera má tu tvůrčí schopnost, že náhledovou schematičnost znejistí svým kompozičním uměním; u Zgustové se to říci nedá.