Václav Havel složil slib

Do inaugurace Petra Pavla chybí něco přes dva týdny. Většina občanů to vnímá jako historický zlom. Pro některé se na Hradě ocitne po dvaceti letech normální politik, který je na rozdíl od svých dvou předchůdců ochoten komunikovat se stranami i veřejností. Pro jiné je to prohra, protože se na pozici hlavy státu dostal komunista, pro „babišovce“ představuje spojence nebo „loutku“ vlády. Je proto zajímavé si připomenout, jak bylo vnímáno před třiceti lety, po rozpadu československé federace, zvolení Václava Havla a co se od něj očekávalo:

„Po abdikaci Václava Havla z funkce československého prezidenta všichni cítili, že skončila jedna kapitola našich polistopadových dějin. Současný Havlův návrat do nejvyšší státní funkce už pocit takové výjimečnosti nevyvolává ani zdaleka. Samotnou volbu poznamenaly parlamentní exhibice Sládkových republikánů, inauguraci pak zastínilo ohlášené dělení československé měny. Václav Havel se stal znovu prezidentem, šestašedesát procent občanů s tím vyjádřilo spokojenost, ale co se vlastně změnilo? Na první pohled se zdá, že jen velmi málo. Skutečná moc v zemi je v rukou vládních stran a Havlův politický vliv je nesrovnatelně menší než před šesti měsíci, kdy z Pražského hradu odešel. Zvolen byl ,jen‘ sto devíti hlasy, navíc po neprůhledné nominační hře ODS. Přesto je jasné, že jeho příchod na Hrad není jen formální záležitostí. A dříve či později se to také projeví. Nejde přitom jen o pravomoci, i když ty také nejsou zanedbatelné. Český prezident může například vracet parlamentu zákony k opětovnému projednání, může rozpustit Poslaneckou sněmovnu, jmenuje vládu, zastupuje stát navenek a je nejvyšším velitelem armády. Všechny tyto dané atributy moci je nutno doplnit ještě o přirozenou osobní autoritu, a ta je v případě Václava Havla stále obrovská. Takže i když první český prezident už několikrát v tisku zopakoval, že nechce přímo zasahovat do každodenní politiky, bude do ní s postupujícím časem vtažen, i kdyby se bránil sebevíc. Otázka proto nezní, zda, ale jak bude Havel ovlivňovat každodenní politický život země.

Spekulovat o postojích hlavy státu sedm dní od inaugurace se zdá předčasné. Faktem však je, že zřejmě s žádným českým politikem nejsou dnes spojována tak rozdílná očekávání jako právě s Václavem Havlem. Pravice, respektive ODS, věří, že bude více či méně jejím ,poslušným spojencem‘, liberální inteligence od něho čeká znovuoživení ,morální dimenze politiky‘ a opozice doufá, že bude ,protiváhou rozpínající se pravice‘. Jako prezident bude tedy Havel jednou kritizován za to, že svým ,idealismem zbytečně komplikuje situaci‘, jindy zase, že je ,pouhým nástrojem Václava Klause‘. Všechny naděje spojené se svým návratem do prezidentského křesla totiž nemůže splnit, ani kdyby postupoval sebeobezřetněji. I přesto však jeho pozice není bezvýchodná. Naopak. Má v kapse většinovou podporu veřejnosti, kredit v zahraničí, a to z něj dělá instituci, kterou musejí všichni protihráči brát velmi vážně. Navíc je neodvolatelný a s mandátem na pět let. Takže nejpozději za tři roky, kdy budou nové parlamentní volby, může sehrát skutečně klíčovou úlohu.“