Stát postupně prodlužuje věk odchodu do důchodu. Je možné, že ti, kterým je nyní 34, půjdou do důchodu v 68 letech. Dovedete si představit, že byste v tomto věku ještě pracovali?

Ano, dovedu, ale… Je to individuální, za určitých podmínek by to šlo. Moje představa, že ve svém věku bych měla ještě dva roky do důchodu, je rozporuplná. Kdyby byla ta práce na snížený úvazek, nebyla fyzicky náročná a já byla zdravá, tak ano. Zachovat si stávající pracovní místo by bylo dobré, ale věkem ubývají síly, stále být v obraze, stíhat let doby je těžké. Jistě existují lidé, kteří to zvládnou, a pozice, v nichž se to dá zvládnout. Jsem v důchodu šest let a je mi dobře, užívám si rodinu, přátele, koníčky.

Dovedu si to představit velmi snadno, protože se v té situaci nacházím – pracuji stále. Dodávám, že s chutí a že mě moje práce pořád baví. Beru tuto možnost jako dar, a to včetně skutečnosti, že jsem zdravá, a mohu si to tudíž dovolit. Obecně mám ale za to, že schopnost pracovat v mém věku je velmi individuální a závisí, mimo jiné, nejen na zdravotním stavu, ale také na charakteru konkrétně vykonávané práce. Proto bude, podle mého názoru, důležité – a zároveň nelehké – nastavit parametry odchodu do důchodu do budoucna tak, aby podmínky, pokud možno, odrážely do určité míry „individuální pracovní historii“ jednotlivých lidí. Mám tím na mysli zejména náročnou manuální práci.

Čtyřicet let jsem pracoval v energetice. Zpočátku to byla práce fyzicky dost náročná. Jako mladý jsem začínal samozřejmě tou tzv. nejhorší pozicí a časem se posouval dále, kde té „náročné práce“ ubývalo. Vše se také změnilo díky obrovské mechanizaci a inovacím. Představa, že pracovník v mém bývalém oboru visí celý den na stožáru, už tak neplatí. Ke konci  své pracovní aktivity jsem si vyzkoušel i jinou činnost jako elektromontér a dokážu si představit, že bych pracoval déle.

Je to individuální podle každého člověka. Já osobně si ale moc představit neumím, že bych za deset let dělal stejnou práci, jakou dělám teď. Občas si třeba musím lehat pod auto a v 68 bych se bál, že už nevstanu. A to jsem dnes zdravý. Nějaké úkony by se asi daly kompenzovat větší dovedností, ale fyzická stránka té mojí práce je tam pořád. 

Odpovědět na otázku ohledně odchodu do důchodu v 68 letech je problematické. Každý z nás má jinou vitalitu, životní zkušenosti, zdravotní stav i chuť pracovat. Někdo je plný entuziasmu a jiný chodí do práce či zaměstnání pouze z důvodu získání finančních prostředků. Já odcházel ze zaměstnání, které mě bavilo, do starobního důchodu v 70 letech; nicméně již jsem cítil únavu a opotřebení v 69 letech, což mohl způsobit i covid, který jsem prodělal.

Pokud bych měla nárok na důchod až v 68 letech, vůbec by mi to nevadilo. Do práce jsem chodila ráda, několikrát jsem měnila zaměstnavatele, ale nikdy nebyl problém do tří měsíců najít další uplatnění. Pokud je to činnost, která člověka baví a dává mu smysl, spíš udržuje v kondici, než aby vyčerpávala. Zákon ale musí umožnit zkrácení úvazku, předdůchod nebo přivýdělek lidem, kteří to tak chtějí nebo potřebují. Samozřejmě je u fyzicky nebo psychicky náročných profesí nutné stanovit důchodovou hranici úměrně dřív a zachovat i odpočet let za vychované děti. Pokud se za 30 let věk dožití prodlouží tak, jak doufáme, považuji hranici 68 let za přiměřenou. (Maminka mé kamarádky chodila do práce vypomáhat ještě v 85.)