Potřebuju obě židle

Anča a Pepík, roztomilé myšky od nestorky domácího komiksu Lucie Lomové, sedí na baru a zapíjejí žal. Pořád vypadají na deset, ale brzy oslaví 37. narozeniny. Jsou slavní, vyrábějí se trička, placky i baterky s jejich podobiznami. Mají svůj animovaný seriál a počítačovou hru, právě se vrátili z Angoulême, z druhého největšího komiksového festivalu v Evropě, kde představili nejnovější překlad, po španělském a katalánském tentokrát francouzský. Místo aby si užívali zasloužené slávy, zlobí se na svou stvořitelku, že je nevděčná a už ji nebaví dál je kreslit. Zatímco oni jí tak pěkně vydělávají, ona už se k další epizodě přemluvit nenechá.

I z takových protichůdných pocitů a nálad se vykresluje komiksová tvůrkyně Lucie Lomová (58) ve svém nejnovějším díle Každý den je nový. Rok 2017 začala s jasným předsevzetím kreslit si po celých 365 dní deník: každodenně zaznamenat svůj život aspoň jedním panelem a pokud možno být upřímná. Pro svůj nový cíl si Lomová sama svázala sešit v modrozelených deskách, a právě tento odstín se později stal jedinou tónovací barvou jinak černobílého komiksu. Vyšel s odstupem téměř pěti let loni na podzim a v lednu byl nominován hned ve dvou kategoriích na ceny Muriel, které se předávají tento týden.

„Když sedám k deníku, mám často chuť psát, co bude, místo toho, co je a bylo. Přitom to jediný je úplně nejistý,“ poznamenala si příznačně Lomová 1. března 2017. A když teď sedí v křesle v obývacím pokoji svého bytu na Petřinách, novinářské otázky po minulosti ani lichotky ji příliš nezajímají. „Pořád věřím, že ten velký komiks mám ještě před sebou, že tohle není všechno,“ zdůrazňuje. A zdá se, že tak to cítila vždy – cílevědomě a vlastním tempem si kráčet za tím nejlepším příběhem.