Nebe nad Mnichovem

Každým rokem se ze středu Mnichova na jeden víkend vynoří ostrov nebezpečného světa. Všechny kanály jsou zaplombované, ulice hlídá celkem pět tisíc policistů, do některých ulic se smí vstoupit jen s platnou akreditací. Zdejší konference je „Davosem“ bezpečnosti, největším setkáním o mezinárodní a bezpečnostní politice. Přilétají desítky šéfů vlád a armád i zhruba tisíc novinářů. Proměny konference jsou přitom takovými malými dějinami soudobého světa.

V prvních desetiletích po založení v roce 1963 tu rokovali skoro jen starší muži ze západní Evropy a USA, utvrzovali se v pevnosti transatlantické vazby a v pojmenování nepřítele – Sovětského svazu. Po jeho pádu se snaha o tvorbu jednotného, globalizovaného světa odrazila i zde: pozvánky mířily do Moskvy, Pekingu, Teheránu, Rijádu… A hosté z diktatur i demokracií tu spolu skutečně mluvili, na pódiích i během stovek zákulisních setkání v útrobách hotelu Bavorský dvůr. 

V posledních letech ale i Respekt pozoroval, jak stále více hostů odmítalo sdílet pódium s rivaly či přijímat dotazy z publika. Namísto dialogu chtěli z jeviště jen přednést svůj omezený pohled, který pak domovskému publiku vysílaly jejich mediální doprovody. Současně byl obsah debat rok od roku depresivnější, nové krize se vrstvily na ty již probíhající. Slogan posledního ročníku před pandemií zněl například Westlessness, tedy slábnutí západní jednoty a ztráta smyslu aliance, která tuto konferenci stvořila.