Milá drsná Skotka se loučí

Nicola Sturgeon uměla klamat tělem. Do politiky vstoupila v šestnácti letech a rychle získala image drobounké, usměvavé blondýnky v červených šatečkách. Ve skutečnosti to vždycky byla politička z drsných dělnických poměrů a s náturou, pro kterou má angličtina výraz tough cookie, česky nejspíš jednoduše „drsná holka“. Do politiky se vrhla v řadách Skotské národní strany (SNP), což bývala formace, jejíž stoupenci prosazovali na předměstích Glasgowa myšlenku skotské nezávislosti s holemi v rukou. Stačí se ostatně podívat na fotografie Alexe Salmonda, lídra, kterého po prohraném referendu v roce 2014 paní Sturgeon v čele SNP vystřídala. Byl to od pohledu ostrý chlapík, jehož lze v českém kontextu vizuálně přirovnat třeba k Jiřímu Paroubkovi. Jeho mnohem sympatičtější nástupkyně byla symbolem něžnějších časů. SNP se pevně ukotvila jako strana nacionalistů, ale zároveň také progresivních Skotů s novou senzitivitou 21. století.

Teď ovšem Sturgeon k naprostému úžasu Británie ohlásila dobrovolnou rezignaci. Nehrozí jí brzká porážka ve volbách, SNP pod jejím vedením skotské scéně dominuje a dokáže v (téměř) poměrném systému pravidelně získávat skoro polovinu hlasů. Odchod zdůvodnila únavou po deseti letech strávených v čele skotské vlády, a také svým politickým instinktem. „Od počátku jsem byla přesvědčená, že součástí politického umění je schopnost téměř instinktivně rozeznat chvíli, kdy je dobré odejít,“ prohlásila. A nastala právě teď.

Ale proč právě teď? Nenašla by dnes dvaapadesátiletá žena síly třeba do příštích vyhraných voleb? Nikoliv, neboť zjevně nevidí cestu vpřed. Projekt nacionalismu zkříženého s progresivismem podle všeho dosáhl hranice svých možností. Skotská společnost se rozdělila půl na půl. Nezávislost chce hodně Skotů, jasnou převahu ale nemají. To umožňuje londýnské vládě ignorovat požadavek na uspořádání dalšího referenda. A soudy rozhodly, že bez takového souhlasu se hlasovat nesmí.