Dopisy

Loučení se skutečnými velikány

Respekt 7/2023

Editorial věnovaný Jaroslavu Šedivému ve mně vyvolal silné vzpomínky na dobu bezprostředně po 17. listopadu 1989. Patřil jsem do skupiny po roce 1968 odstavených diplomatů, které krátce po listopadu pozvali Jaroslav Šedivý a Jiří Dienstbier na setkání do Černína. Jaroslava Šedivého jsem však poznal již v šedesátých letech jako šéfredaktora odborného časopisu Mezinárodní vztahy, a ještě v červenci 1968 jsme spolu dokončovali přípravu statě pro časopis.

Jiří Dienstbier, Jaroslav Šedivý a Jaroslav Říha mě po nezbytné přípravě v létě roku 1990 vyslali na Stálou misi Československa při sekretariátu OSN v New Yorku. Celý život si jejich důvěry a sounáležitosti k této první skupině Havlových diplomatů velmi vážím. Po dvaceti letech života občana druhé kategorie to byl v mém životě hlavní předěl. Po příjezdu na misi s manželkou a synem jsem tam byl první z polistopadových diplomatů. Jeden z mých tamních „kolegů“ například ještě na třetím výboru posledního Valného shromáždění OSN na podzim 1989 hájil Husákovo pojetí lidských práv v tehdejším Československu. Takových lidí tam bylo bohužel více. Velmi těžko se mi s nimi tehdy působilo na misi, i když se velmi rychle – část myslím i upřímně – adaptovali na nové poměry.