O čem si budeme říkat, že jsme to neviděli?

Dokument Nejkrásnější chlapec na světě se věnuje osudům švédského herce Björna Andrésena, který se jako patnáctiletý v roce 1970 díky své roli ve filmu Smrt v Benátkách stal přes noc globálním idolem. Další osudy mladičkého Švéda byly po několik následujících let spjaté s režisérem zmiňovaného filmu Luchinem Viscontim a je to silná káva.

Andrésen sloužil po premiéře Smrti v Benátkách jako luxusní sexuální hračka Viscontiho umělecké homosexuální bohémě a toto trauma jej nepřekvapivě doživotně poznamenalo. Zhrození z Andrésenova osudu, kterým je dokument Kristiny Lindström a Kristiana Petriho prodchnutý, zasazuje svým komentářem do dobového kontextu japonský manažer, který s Andrésenem točil ve své zemi začátkem osmdesátých let reklamu – po mladičkém blondýnovi se tehdy šílelo i v Asii. „Tehdejší atmosféra nám nedovolovala přemýšlet o tom, jak se cítí,“ prohlašuje na konto pocitů ikony chlapecké krásy, a pokud jeho výpověď bereme vážně, jednoho fackuje, jak obecnou má platnost.

Nejde jen o #MeToo kauzy, z nichž dokument na Netflixu implicitně vyrůstá (být Andrésen dívkou, převažujícím dojmem by byl pocit již stokrát viděného, a dost možná by takový dokument ani nevznikl), ale o celý náš přístup k minulosti. Soudíme kulturní normy dřívějška podle těch současných, aniž by vědomí toho, že naše současnost bude stejným způsobem souzena budoucností, jakýmkoli způsobem korigovalo naše soudy. Jako bychom měli za to, že vzorce našeho myšlení nejsou na rozdíl od minulosti podmíněny místem a dobou, v níž žijeme. Jako bychom věřili, že naše myšlení je zbaveno své historické podmíněnosti. Stejně jako režimy, od nichž se tak rádi distancujeme, reálně socialistický a nacistický nevyjímaje, věříme v to, že jsme nositeli pokroku.