Jak jsme se nevznesli

Opírám se zády o pletivo opatřené zteřelým lakem, které odděluje ochozy od trávy fotbalové plochy. Dívám se vzhůru na skupinu tmavě oděných taťků, jak s bujarým, občas i napjatým výrazem ve tváři upřeným na hrací plochu pokřikují. Sem tam nadávají na sudího, občas povzbuzují jakéhosi Jardu, který hraje za vojenský klub Dukla Tábor a je místní. Naštěstí jsou zde další dva vrstevníci se svým otcem, který je také dostal na starost. Šťouráme se znuděně ve zvětralém betonu stupňů, dokud nás nevysvobodí závěrečný hvizd.

Naši dva otcové, posilněni několika pivy z voskového kelímku, se rozhodli pozdní odpoledne strávit spolu a navštívit naši domácnost. Velkou roli v jejich plánu hraje v lednici uložená výslužka od prarodičů ze vsi. Jdeme domů.

Halasné návštěvníky vítá s neskrývaným sebezapřením má matka. Usedají ke stolu a ona jim jen s velkou neochotou přináší proviant určený rodině na celý týden. Na stole se objevuje lahev slivovice, orosené lahve Regenta a za chvíli i klarinet. Je mi deset let, píše se rok 1967, synům tátova kumpána osm a devět. Přiloudá se ještě šestiletá sestra. Sedíme na gauči a pozorujeme divadlo, které se naskytne jen jednou za čas. Oba se překřikují ve vzpomínkách na své mládí, sousedy, soudruhy, fotbalové zápasy a také na vojenskou službu, kde podle svých slov jen švejkovali. Iluze života, která je nám oficiálně vnucována ve škole, dostává závratné trhliny. S napětím posloucháme, jaké je kdo čuně, kdo bere úplatky, kdo toho víc vypil a hlavně, kdo toho na vojně víc zažil. Tábor v té době držel posádku Západního vojenského okruhu a také letiště na Všechově. Hovor se stočí i na přelety migů, které denně svou nadzvukovou rychlostí trhají ovzduší města.