Duchové médií

Není zvykem, že by se na katedrách mediálních studií vyučovalo o duchařině a abnormálních jevech spojovaných s médii viktoriánské doby, kdy technologie připomínaly svět kouzel. Předměty, jež zkoumá obor archeologie médií, mohou znít vyšinutě. Překlad knihy finského teoretika Jussiho Parikky však jedinečným způsobem předvádí, o co můžeme přijít. Například že z příběhů o zlých skřítcích bavících se narušováním telegrafické komunikace lze získat předobrazy kybernetické války a internetových trollů.

Dějiny magična jsou podle Parikky nedílnou součástí audiovizuální kultury a mediálních revolucí. „Vždy se tu poukazuje na nové světy, které ztratily minulá měřítka – a nejen starého světa, ale i lidského vnímání,“ popisuje s tím, že fonografy oživovaly hlasy mrtvých podobně jako spiritistické seance. Parikka je hvězdou mediálních studií: jeho teze provokují k novým způsobům přemýšlení a netušeným souvislostem. Média chápe široce, mezioborově, a obohacuje staré definice o ekologickou citlivost. Působí mimo jiné na pražské FAMU a jeho knihy se čtou i u nás.

Navazuje v nich kromě jiného na německého myslitele Friedricha Kittlera, který tvrdil, že média s sebou nesou jisté vidění světa, a nezkoumal jen to, co říkají, ale také z čeho jsou vyrobená. A Parikka jeho myšlenky updatuje pro dobu antropocénu. Jeho archeologie médií je „potulný soubor konceptů“ mezi mediálními a filmovými studiemi, historií umění a uměleckou tvorbou, mezi historií techniky a vědy.