Dělníci kultury

Možná žádný jiný film osmdesátých let nebyl tak milovaný i zesměšňovaný jako Flashdance. Taneční snímek režiséra Adriana Lynea se stal nečekaným hitem roku 1983. Minulé pondělí uplynulo čtyřicet let od jeho premiéry, a kdyby žil jeho zapřisáhlý odpůrce, kritik Roger Ebert, nestačil by se divit, jak živý Flashdance zůstal v divácké paměti i popkultuře. Citovali ho Přátelé, inspirovala se jím Jennifer Lopez, propagaci na něm postavil komiksový Deadpool 2. Do velké míry proto, že s popkulturou jeho tvůrci pracovali s legendárním čuchem.

Paramount stál film osm milionů dolarů a utržil jich dvě stě. Diváci se nemohli nabažit příběhu o obyčejné holce, svářečce v továrně, která si jde za snem stát se špičkovou tanečnicí, s obrovskou hudebně-taneční energií, prezentovanou dvěma vlajkovými songy – Flashdance… What a Feeling a Maniac. Neuškodilo ani, že představitelka hrdinky Jennifer Beals dobře vypadala a režisér na jejím sex-appealu vystavěl klíčové taneční montáže. Včetně scény v klubu, kde po večerech tančí a ve finále vystoupení ji zakloněnou přes židli smáčejí proudy vody.

Snímek byl neodolatelný pro rodící se generaci MTV. Jednoduše proto, že jí byl šitý na míru. Ve své podstatě je Flashdance série několika superchytlavých videoklipů pospojovaných chatrným pohádkovým dějem. Silná hrdinka, která se ale nevzdá romance, zrcadlila dobové feministické ideje. Film ovlivnil módu a oživil žánr muzikálu. Je mu připisovaný ještě jeden méně očekávatelný kredit. V jedné scéně hrdinka narazí na break dance skupinu Rock Steady Crew. Okouzleně sleduje jejich měsíční chůzi, piruety na zádech. Minutu trvající scéna přepsala dějiny street culture. Většina break dancerů od Francie po Japonsko se se stylem setkala poprvé právě tady. Jak citoval deník New York Times Josepha Schlosse, autora knihy Základy: b-boys, b-girls a hip-hopová kultura v New Yorku: „Tahle jedna scéna v podstatě prosadila break dance do mainstreamu.“ What a Feeling.