Na vojně v Plitvicích

K Plitvickým jezerům v Chorvatsku jezdí za úchvatnou přírodou turisté z celé Evropy, před třiceti lety to ale neplatilo. Bývalá Jugoslávie se rozpadala a v blízkosti jezer válčili Srbové s Chorvaty. V zemi tehdy působili také vojáci mezinárodní mise OSN, jejichž úkolem bylo oddělit od sebe válčící strany a chránit civilní obyvatelstvo. V rámci mise sloužili i čeští vojáci a Filip Tesař přivezl reportáž od jejich jednotky.

„,Devadesát procent z nás sem šlo kvůli penězům,‘ říká Tomáš, jeden z těch, které zlákala vidina výdělku. Řadový voják si dnes i s denními dietami přijde na nějakých 850 dolarů měsíčně. Ubytování je v turistických bungalovech, strava prvotřídní, protože pro všechny jednotky ji zajišťuje francouzský prapor. Jednou za dva měsíce má každý nárok na týden dovolené. Zdánlivě skvělá vojna – přesto většina z dotázaných odpovídá, že kdyby předem věděli, co je čeká, ty peníze by raději oželeli. Na linii dotyku mezi chorvatskými a srbskými jednotkami, která se táhne většinou 10–15 kilometrů od hranice vlastního sektoru UNPROFOR, má naše jednotka pět pozorovatelen. V hantýrce se jim říká tanga. Jsou to malé sruby, které si vojáci sami postavili a bydlí v nich po třech až pěti vždy několik dní. Spojení funguje pouze vysílačkou, kolem se táhne liduprázdná krajina, doplněná tanky a podobnými rekvizitami. Na severním úseku prý srbští odstřelovači hned od počátku vyšplhali do pozic, odkud měli každé tango jako na dlani, a vyvěsili četnické vlajky s umrlčím symbolem.“

Kromě hlídkování na „tangách“ čeští vojáci také hlídali důležité křižovatky, kde často docházelo k vypjatým scénám. Jednu zažil i zmíněný Tomáš: „,Pozdě večer přijel k závoře autobus, kromě řidiče v něm byl jen jeden člověk. Místo aby zastavil, začal najíždět do závory. Kluk, co byl dole, vystřelil varovně do vzduchu, já byl nahoře v budce u kulometu. Jak jsem ho otáčel, sevřel mě nepříjemný pocit; poprvé jsem mířil na člověka. Kamarád, který byl nahoře se mnou, najednou vykřikl, že se mu zasekl samopal, a ať s tím něco udělám. Prašť s ním o zem, povídám mu. Ten chlap dole nepřestával bláznit, kluk u závory vystřelil ještě jednou, teprve potom autobus zastavil. Vyhrnuli jsme se všichni k nim, řidič už byl v pohodě, ale z toho druhého táhla pálenka a byl agresivní. Nakonec jsme mu zkroutili ruce a odvezli ho na policii. Z místní policie nám potom přišli i poděkovat. V tom autobuse jsme našli samopal a automatickou pušku, což bylo štěstí. Kdyby nic nevezli, vezli bychom se my, protože v tom případě bychom nesměli ani střílet do vzduchu.‘