Na vojně v Plitvicích

K Plitvickým jezerům v Chorvatsku jezdí za úchvatnou přírodou turisté z celé Evropy, před třiceti lety to ale neplatilo. Bývalá Jugoslávie se rozpadala a v blízkosti jezer válčili Srbové s Chorvaty. V zemi tehdy působili také vojáci mezinárodní mise OSN, jejichž úkolem bylo oddělit od sebe válčící strany a chránit civilní obyvatelstvo. V rámci mise sloužili i čeští vojáci a Filip Tesař přivezl reportáž od jejich jednotky.

„,Devadesát procent z nás sem šlo kvůli penězům,‘ říká Tomáš, jeden z těch, které zlákala vidina výdělku. Řadový voják si dnes i s denními dietami přijde na nějakých 850 dolarů měsíčně. Ubytování je v turistických bungalovech, strava prvotřídní, protože pro všechny jednotky ji zajišťuje francouzský prapor. Jednou za dva měsíce má každý nárok na týden dovolené. Zdánlivě skvělá vojna – přesto většina z dotázaných odpovídá, že kdyby předem věděli, co je čeká, ty peníze by raději oželeli. Na linii dotyku mezi chorvatskými a srbskými jednotkami, která se táhne většinou 10–15 kilometrů od hranice vlastního sektoru UNPROFOR, má naše jednotka pět pozorovatelen. V hantýrce se jim říká tanga. Jsou to malé sruby, které si vojáci sami postavili a bydlí v nich po třech až pěti vždy několik dní. Spojení funguje pouze vysílačkou, kolem se táhne liduprázdná krajina, doplněná tanky a podobnými rekvizitami. Na severním úseku prý srbští odstřelovači hned od počátku vyšplhali do pozic, odkud měli každé tango jako na dlani, a vyvěsili četnické vlajky s umrlčím symbolem.“

Kromě hlídkování na „tangách“ čeští vojáci také hlídali důležité křižovatky, kde často docházelo k vypjatým scénám. Jednu zažil i zmíněný Tomáš: „,Pozdě večer přijel k závoře autobus, kromě řidiče v něm byl jen jeden člověk. Místo aby zastavil, začal najíždět do závory. Kluk, co byl dole, vystřelil varovně do vzduchu, já byl nahoře v budce u kulometu. Jak jsem ho otáčel, sevřel mě nepříjemný pocit; poprvé jsem mířil na člověka. Kamarád, který byl nahoře se mnou, najednou vykřikl, že se mu zasekl samopal, a ať s tím něco udělám. Prašť s ním o zem, povídám mu. Ten chlap dole nepřestával bláznit, kluk u závory vystřelil ještě jednou, teprve potom autobus zastavil. Vyhrnuli jsme se všichni k nim, řidič už byl v pohodě, ale z toho druhého táhla pálenka a byl agresivní. Nakonec jsme mu zkroutili ruce a odvezli ho na policii. Z místní policie nám potom přišli i poděkovat. V tom autobuse jsme našli samopal a automatickou pušku, což bylo štěstí. Kdyby nic nevezli, vezli bychom se my, protože v tom případě bychom nesměli ani střílet do vzduchu.‘

Někdy to ale dopadne i hůř. Zatímco si povídáme, kolem okna přejde potácející se postava. ,To je Houdek, jeden z těch, co je před pár dny zajali Srbové. Potřeboval by odtud pryč, tady akorát pije. Je to chudák.‘ Ve zkratce se dovídám, co se vlastně stalo. Bylo potřeba opravit dva motory, což bylo možné v Banja Luce. S motory vyjelo sedm vojáků, ale na cestě je zastavila skupina ozbrojených Srbů a požádala je, aby vystoupili, že je potřeba cosi zařídit na policii. ,Jakmile vešli do místnosti, odzbrojili je a nařídili jim, aby dali ruce za hlavu a klekli si ke zdi. Nechali je tak tři hodiny. Mnohokrát jim hrozili, že je zastřelí, natahovali jim za zády závěry pistolí a cvakali s nimi naprázdno. Ti kluci mysleli, že přišla jejich poslední hodinka. Podělali se a nestydí se za to. Byl u toho chlap, se kterým ti Srbové všechno konzultovali rusky. Naši kluci nakonec slyšeli, jak ten ruský poradce říká: Zabíjet ne. Pak je pustili. Z lidí jsou trosky.‘“ Respekt 6/1993