Film týdne

„Nejhorší na Zrození národa je, jak dobrý je to film,“ napsal před deseti lety kritik týdeníku The New Yorker o snímku Davida W. Griffitha z roku 1915. Jeho věta trefně vystihuje, kam dnes tříhodinový historický epos z americké občanské války, kde je Ku-klux-klan pozitivní síla, patří ve filmovém kánonu. Kontroverzní spektákl, jejž od čtvrtka nasadí do kin společnost Film Europe, je filmařsky revoluční a zároveň otřesně rasistický. Od své premiéry se proměnil ve svědectví o potenciálu filmu coby umění i demagogie. Před diváka tak staví výzvu, jak a zda vůbec ho sledovat.

Zrození národa (The Birth of a Nation) bylo dekády oslavováno jako průkopnické dílo vizionáře, který v podstatě vymyslel filmový jazyk, jak jej známe dnes. Na vzniku snímku se údajně podílelo 18 tisíc lidí, inzerovaný jako senzace se promítal léta. Stal se z něj první blockbuster a první film promítaný v Bílém domě. Prezident Woodrow Wilson z něj byl nadšený.

Později se záběr po záběru, sekvence po sekvenci probíral na filmových kurzech, kde studenti obdivovali zrod realismu, kompozice a snímání davových scén nebo drama paralelního střihu a strukturu o rozdělených rodinách z opačných táborů. Formálně vzrušující dílo ustanovilo vzorce stále používaného žánrového vyprávění. „Griffithovy pozdější filmy jsou bez debat lepší,“ napsal David Kehr v Chicago Tribune, „ale se Zrozením národa skutečně začala kinematografie – jako umění i byznys.“

Reputace filmu se postupně otočila. Byl označen za rasistickou propagandu. Jeho hlavní myšlenkou totiž bylo, že otrokářství je v pořádku, otroci nikdy neměli dostat svobodu a blízkost černé a bílé rasy představuje smrtelné nebezpečí. KKK snímek používal ve své době jako náborové video. Dal vzniknout řadě rasových stereotypů (v čele se sexuálně agresivními černými muži, kteří lační po bílých ženách) přetrvávajících v popkultuře hluboko do druhé půle 20. století. Dnes panuje shoda, že perverzně překrucuje historii a realitu.