Pomoc obětem sexuálních trestných činů nefunguje

Ten případ se advokátce Petře Carvanové dostal na stůl v roce 2021 a ve finále díky němu zjistila o českém systému spravedlnosti mnohem víc, než si na startu uměla představit. Šlo o lokální, ale šokující kauzu z Příbramska. Nezletilý žák základní školy v roce 2019 znásilnil svou tehdy čtrnáctiletou spolužačku. V pauze před odpolední výukou ji zavřel na školním záchodě a donutil k pohlavnímu styku. Dívka do té doby neměla žádnou sexuální zkušenost. Rozjelo se trestní stíhání a letos došlo k prvnímu soudnímu jednání.

Matka dnes osmnáctileté dívky se pokoušela vyhledat pro dceru terapeutickou pomoc. Dívka se totiž začala vážně sebepoškozovat a na dotazy, proč to dělá, odpovídala, že ji fyzická bolest bolí méně než ta psychická. Trpí střídavě úzkostmi a výbuchy vzteku, nemůže spát a „školní zkušenost“ se jí neustále vrací zpátky. Její spolužák totiž pochází ze stejné vesnice, navíc má běžné české křestní jméno. Ve chvíli, kdy toto jméno kdekoli zazní, doslova zmrzne a není schopná pohybu.

Rodina narazila na vlastní limit – matka je samoživitelka, otec už před časem zemřel a ona dnes sama vychovává tři děti. Když zjistila, že v okolí by za soukromou terapii musela platit mezi 1500–2000 Kč na hodinu a že dostat se do služeb odborníka skrz pojišťovnu by trvalo nesnesitelně dlouho, obrátila se na svou advokátku o radu. Ta ji propojila s neziskovou organizací proFem, která se specializuje na práci s lidmi s podobným osudem. Každý týden tak dojíždí s dcerou do Prahy, kde platí 300 korun za hodinu terapie. I tohle je ale pro rodinný rozpočet příliš. Navíc jde o pomoc na omezenou dobu – neziskové organizace mají často pravidlo, podle kterého se takto mohou věnovat každému klientovi pouze rok. 

Matka v této situaci využila pomoc, kterou už přes deset let obětem (především psychicky či fyzicky bolestivých trestných činů) nabízí český právní systém. Dcera by podle zákona měla mít nárok minimálně na proplacení nákladů na terapii. Ministerstvo spravedlnosti však už od konce letošního ledna, kdy žádost na resort Petra Carvanová za dívku podala, mlčí. „Ani po urgencích se nic neděje. Systém pomoci nefunguje,“ shrnuje svou zkušenost advokátka Carvanová. Nejde o první případ, se kterým se na ministerstvo obrátila a nevyšlo to. Každý rok podá desítky žádostí a odpověď je téměř vždy stejná – nemůžeme vám pomoci.

 Je to divné především proto, že mechanismy pro tuto formu pomoci, které Česko před nějakou dobou posunuly směrem k empatičtějšímu a lidštějšímu přístupu k jedincům ve zranitelné životní situaci, už existují zmíněných deset let. Reálná praxe zdejšího byrokratického aparátu je ale rozstřelila na kousky. Jak je to možné? 

Není to priorita

Prověřit detailně výše kritizovaný alarmující přístup státu k obětem trestných činů oficiální cestou je poměrně komplikované. V oficiálním stanovisku ministerstva se píše, že fakt, že poskytování peněžité pomoci velmi často nefunguje, považuje úřad za „nesprávnou“ informaci. „Omlouvám se, ale nebudu se k tomu pro média vyjadřovat,“ říká na dotaz Respektu šéf odboru odškodňování resortu spravedlnosti Jakub Severa, pod kterého zmíněná agenda spadá. Až mimo záznam úředníci z ministerstva zmiňují kombinaci faktorů, která nevyhnutelně vede k formalizovanému – a nefunkčnímu – posuzování. Zaprvé peníze na peněžitou pomoc obětem se podle zákona čerpají přímo ze státního rozpočtu. Nikoli z poslanci zmiňovaného „fondu“ na pomoc obětem, o kterém se při schvalování zákona mluvilo a který mělo mít pod sebou rovnou ministerstvo. 

Původní koncept dával logiku. Resort spravedlnosti pravidelně dostává peníze z tzv. odklonů v trestním řízení – to jsou způsoby, jak urovnat spor jinak než vydáním odsuzujícího rozsudku (obvykle je potřeba doznání obviněného a jeho souhlas s finanční kompenzací). Soudy tyto peníze posílají na zvláštní účet ministerstva spravedlnosti, to je pak přeposílá rovnou do státního rozpočtu. „Mělo to být cosi jako způsob pachatele, jak svůj čin odčinit tak, že poskytne peníze obecně na pomoc obětem. Ve skutečnosti ale peníze slouží k navýšení státního rozpočtu. Stát tedy pomáhá sobě. A nikoli obětem,“ říká Kalibová z In Iustitia. Potvrzují to i čísla: na peněžitou pomoc vyplatilo ministerstvo za minulý rok 21 milionů (v předchozích letech vždy maximálně kolem 14 milionů), z odklonů se však vybírá několikanásobně více. Minulý rok šlo konkrétně o 79 milionů korun.