Na hrotu

Mladý muž se pohyboval neustále na hrotu útoku; svítilo slunko, ale on si říkal, že to jeho výkon neovlivní a neustále dorážel na soupeřovy obránce, přestože věděl, že míč nikdy nedostihne včas, že je trochu neohrabaný a ani ne tak rychlý, jak by si přál. Vtom na něho zamířil nadějně vyhlížející míč – ano, bylo v něm tolik nadějí! – a slunko se mu opřelo o víčka, jež na vteřinu zaklaplo; vyskočil, obránce, jenž se na něho nalepil, do něho strčil a on ve výskoku míč minul, zaškobrtl a upadl; míč byl najednou na druhé straně hřiště; zvedl se, to nic, a utíkal k místům, od nichž očekával jakousi vibrující pravděpodobnost, jež bude příznivě nakloněna odkopnutému tělesu.

Ale nedělo se tak, hrálo se před jejich bránou a on byl střední útočník a jeho povinností bylo tedy víc tušit než doopravdy hrát, a tak postával kolem středového kruhu a popocházel nebo si upravoval dres; občas se rozeběhl, aby spoluhráčům naznačil, že je tady a že v mnohé doufá, hlavně v přihrávku, a nemusí být přesná.

Dostali gól, sklonil hlavu na znamení rozpaků a smutku.