Na hrotu

Mladý muž se pohyboval neustále na hrotu útoku; svítilo slunko, ale on si říkal, že to jeho výkon neovlivní a neustále dorážel na soupeřovy obránce, přestože věděl, že míč nikdy nedostihne včas, že je trochu neohrabaný a ani ne tak rychlý, jak by si přál. Vtom na něho zamířil nadějně vyhlížející míč – ano, bylo v něm tolik nadějí! – a slunko se mu opřelo o víčka, jež na vteřinu zaklaplo; vyskočil, obránce, jenž se na něho nalepil, do něho strčil a on ve výskoku míč minul, zaškobrtl a upadl; míč byl najednou na druhé straně hřiště; zvedl se, to nic, a utíkal k místům, od nichž očekával jakousi vibrující pravděpodobnost, jež bude příznivě nakloněna odkopnutému tělesu.

Ale nedělo se tak, hrálo se před jejich bránou a on byl střední útočník a jeho povinností bylo tedy víc tušit než doopravdy hrát, a tak postával kolem středového kruhu a popocházel nebo si upravoval dres; občas se rozeběhl, aby spoluhráčům naznačil, že je tady a že v mnohé doufá, hlavně v přihrávku, a nemusí být přesná.

Dostali gól, sklonil hlavu na znamení rozpaků a smutku.

Nikomu nic nevyčítal, vždyť se ani k bráně nedíval, okamžik zamyšlení… Rozehrál míč od středového puntíku a běžel k šestnáctce soupeře, vstříc dobrodružství. Útočili, pronikl mezi zadáky a uvelebil se tam; byl vysoký, a byl tudíž i vidět, jeho paže se rousaly čerstvým ranním vzduchem, hlava se komíhala… Míč mu prolétl těsně nad hlavou, nestačil zareagovat, jen povyskočil a dopadl zpátky; černá drť umělého trávníku zaprášila; rohový kop. Postavil se před brankáře, chtěl mu stínit a bránit v pohybu; očima hlídal jeho pohyb, oba působili trochu rezignovaně – při rozích ať dominují jiní.