„Francouzi po nás pořád něco chtějí,“ povzdechl si před časem německý diplomat v Bruselu. Narážel tím na francouzský tlak, aby Německo souhlasilo se zastropováním ceny plynu. Berlín to usilovně odmítal, kapituloval až po mnoha měsících koncem loňského roku. Francie tu vedla opačný tábor a s Itálií, Španělskem a dalšími státy tlačila na Olafa Scholze, ať souhlasí.
Zmíněný německý diplomat v Bruselu však mohl vyjmenovat více věcí. Od roku 2017 to tak vlastně je pořád: francouzský prezident Emmanuel Macron přichází s dalšími a dalšími nápady a po Německu chce, aby souhlasilo. Německá vláda na Macronovy nápady většinou říká „nein“, německé a francouzské priority se rozcházejí. Strop na plyn, obnovení jádra, tlak na nové dotace jakožto ofenziva Evropy vůči americkému zvýhodňování domácích firem, tady všude Němci a Francouzi stáli na opačných názorových pólech.
Do evropského slovníku proto vstoupila teze, že francouzsko-německý motor se zadrhnul. Jenže čeká na jeho bezchybný chod zbytek Evropy, tak jako tomu bývalo dříve? Minimálně při pohledu z Bruselu ne. Evropa je dnes větší a pestřejší, než jak ji vytvořili otcové zakladatelé, a názorové koalice se liší téma od tématu. Když jde o ruskou válku proti Ukrajině, je to východní Evropa, která udává tón debatě. Pohled pobaltských politiků či českého premiéra Petra Fialy se považuje za relevantní; o estonské premiérce Kaje Kallas se mluví jako o možné příští předsedkyni Evropské komise.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
