I feministky se chtějí bavit

V nedávné anketě o sto nejlepších filmů historie, kterou každých deset let pořádá od roku 1952 britský časopis Sight and Sound, se umístil jediný československý film. Na dvacáté osmé místo poslali zahraniční hlasující Sedmikrásky. Zrestaurovanou verzi filmu Věry Chytilové (a Ester Krumbachové a Jaroslava Kučery) z roku 1966 uvede příští měsíc se slávou festival v Berlíně. Snímek víceméně nikdy nechybí na žádné přehlídce československého filmu ve světě. Pokud byste se zeptali někoho v zahraničí, jaký český film si vybaví, budou to s velkou pravděpodobností právě eskapády dvou holek, které se rozhodly být zkažené ve zkaženém světě. Ne Kolja, ne Ostře sledované vlaky.

Jak se přihodilo, že se Sedmikrásky, nad nimiž se v době premiéry pohoršovali komunističtí poslanci kvůli nehoráznému plýtvání potravinami, staly nejznámějším československým filmem za hranicemi?

Důvodů je několik. První je nasnadě: patří do československé nové vlny, zlaté éry tuzemského filmu. Což znamená jeden fakt: že je to víceméně jediné období v dějinách domácí kinematografie, které někomu v zahraničí něco říká. Příznačné ale je, že zatímco O slavnosti a hostech či Intimní osvětlení, o nichž se v šedesátých letech mluvilo stejně, znají spíš jen znalci, Sedmikrásky postoupily k podstatně širšímu publiku a ví se o nich čím dál víc. Do velké míry díky jejich formě. Jsou výsostně modernistickým dílem napojeným na proudy západní avantgardy druhé poloviny 20. století. Z principu tak jsou nadčasové. A pak je tu feminismus.