Dnes byl ten den, na jehož konci si chcete jen sednout a spolu s dvojkou vína nechat vsáknout poslední zbytky energie do sedačky, nic nedělat, a hlavně nad ničím nepřemýšlet.
Začalo to už dopoledne. Celý dopolední program směřoval k jedinému cíli: Udržet naživu všechny členy domácnosti, včetně sebe (namále měl hlavně králík, kterému těsně kolem hlavy prosvištěly po obědě dvě vidličky). Poté, co se mi podařilo předejít kompletní demolici bytu, nastal ten posvátný okamžik. Ve 13 hodin oba usnuli. Po hodině a čtvrt a velké kávě přišla „po probuzení“ fáze. Fáze klidu, čtení a mazlení s maminkou.
Po pěti minutách nastal čas na svačinu. Po nějaké době vyjednávání jsem udělala kompromis, do jedné ruky jablko, do druhé piškoty. Zvítězili všichni kromě mě. Kluci snědli piškoty, králík jablko. Mohli jsme se tedy chystat ven.
To, že se děti odmítají oblékat, považuji za jistý druh domácího týrání. Je to nesmírně vyčerpávající. Obvykle se snažím moc nestěžovat si na to, že mám dvojčata. Ale prosím, zkusili jste někdy obléknout dvě utíkající děti a vypravit je ze dveří najednou? Po boji, který s propocenými zády obvykle vyhrávám, jsme se dostali ven. S neskutečně kýčovitými dětskými chrastítky, kluci je objevili ve skříni ve vyřazených věcech a odmítli je při odchodu vyměnit za cokoli jiného.
Na odpoledne jsem měla vymyšlený odvážný plán, vyrazit s dvojčaty sama na boby. Většinou to mám tak, že se snažím s dětmi vyrazit ven. Je to skoro vždycky lepší než být doma. Ne ovšem v takové dny jako tento. Pak je úplně jedno, kde jste. První scéna se týkala toho, že místo bobů chtěl K. kolo. Další následovala hned vzápětí, když se K. rozhodl, že půjdeme přes silnici na druhý kopec. Odmítla jsem. Po deseti minutách, na protějším kopci... Protože jsem sice odvážná, ale ne nezodpovědná a neměla jsem, kdo by kluky chytal pod kopcem, jezdila jsem na bobech s nimi (na střídačku). Byla to zábava, až do té chvíle, než praskly naše druhé boby (ty první zdemoloval manžel předevčírem).
Mezitím si místo sjíždění kopce našli kluci zábavu v sundávání rukavic. Poté, co jsem každému asi podvacáté rukavice nandávala zpět, napadla mě spásná myšlenka, jak by situaci asi vyřešil můj muž. „Jestli si je ještě jednou sundáš, já už ti je nandávat nebudu a umrznou ti ručičky.“ Dopadlo to tak, že K., který asi dnes prostě neměl svůj den, dostal hysterický záchvat, že mu umrzly ručičky. Do auta jsem ho tedy nesla. Š. pokorně a bez řečí odtáhl zničené boby až k autu.
Protože mám někdy vyloženě zvláštní nápady, rozhodla jsem se cestou domů společně s dětmi zastavit v našich potravinách pro banány a kousek chleba. Když nad tím tak přemýšlím, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Chvíli jsme si prostě hráli na honěnou mezi regály. Cestou domů jsme měli jako vždy spor o to, kolikrát se můžou sklouznout ze schodů. Znovu jsem díky své síle a tomu, že mám dvě ruce, spor vyhrála.
Jestli bylo dopoledne bojem o přežití, podvečer už byl jen o odpočítávání. Po příchodu na mě zkusili fintu s tím, že budeme stavět z dřevěných kostek věže. Místo věží začali ale s vysypanými kostičkami hrát hokej po celém bytě. Další zábava byla pořádání sebevražedných skoků ze stolu na sedačku, následovala zběsilá hra na honěnou, kdy utíká ten, co na sobě má kojicí korále. Večeře a koupání pak bylo jen o tom, kdo s koho. A pak došlo na uspávání a „fufinku“ a „obijmouť“ (čti pusinku a obejmout).
A najednou je ten den za vámi. Víno a ticho. Přání, abych některé situace zvládla s větší trpělivostí, některé s větší sílou. A za chvíli stejně děkuju za tu zkušenost... A tohle je ten největší paradox mateřství. Nechť nás rodiče neopouští smích i v těch nejnáročnějších chvílích.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
