Smrt je všudypřítomná, naděje nemizí

Tenhle výbuch sice neměl takovou sílu, aby ve známé charkovské restauraci MYS (Místo oblíbených jídel) roztřásl a shodil ze stolu skleničky, přišel ale ještě před sirénami. Dvě dívky, které zrovna v prvním patře restaurace usrkávaly šampaňské, se na sebe při nečekaném zadunění podívaly, a když se vzápětí ozval alarm a pak druhá rána, beze slova se zvedly od stolu, sestoupily do bezpečnějšího přízemí a tam si objednaly další drink. Pak, po rychlé kontrole na sociální síti Telegram, co raketa zasáhla, nerušeně pokračovaly v konverzaci.

Z ruské Bělgorodské oblasti to sem obávaným střelám S-300 – jedna dokáže zničit dům – trvá 30–50 vteřin. Protivzdušná obrana na ně nedokáže včas upozornit, a už vůbec je neumí sestřelit. Charkov, druhé největší ukrajinské město, je kvůli své bezprostřední blízkosti s Ruskem dál nejzranitelnější v celé zemi. V době, kdy je stále jasnější, že válka bude trvat dlouho, se nicméně snaží žít novým životem, na něco si zvyklo, a přitom se proměňuje.

Táhnout to spolu dál

Manželé Oleksandr a Natalija mají dobrou náladu. Na zdi jim běží televize se zprávami, v příjemně vytopeném bytě s novými plastovými okny se bude již brzy servírovat nedělní oběd – celonárodně oblíbený boršč. „Nemáme moc peněz, takže bude jen polévka, ale nám to nevadí. Jsme rádi, že ji můžeme jíst ve svém, sousedi támhle v domě takové štěstí nemají,“ ukazuje Natalija rukou z okna na panelák s obří dírou uprostřed.

Sousedé odnaproti měli na rozdíl od Oleksandra a Natalije skutečně smůlu. Na sídlišti Saltivka, v severní, ruské hranici nejbližší a dnes nejzdevastovanější části Charkova, stál jejich dům v první řadě, před ním už byly jen louky a lesy. V dobách míru to jeho obyvatelům přišlo jako bonus, na rozdíl od ostatních měli uklidňující výhled do krajiny, když ale loni v únoru odstartovali Rusové finální pokus o dobytí Ukrajiny, Saltivka byla při jejich cestě od hranic první na ráně a domy v první řadě šly k zemi nejdřív.

Na sídliště samotné se útočníci nikdy nedostali, tábořili však jen pár kilometrů odsud a začali Saltivku intenzivně ostřelovat raketami a granáty. „Žily tam rodiny s dětmi, staří lidé, některé jsem znala,“ ukazuje Natalija na okolní rozvaliny. „Dostali přímý zásah, byli tam mrtví. My přežili, tak to spolu můžeme táhnout dál, viď?“ podrbe za ušima jejich malého bílého psíka Oleksandr.

Není to jen on, kdo momentálně dělá manželům radost. Popisují, že do jejich domu se postupně zase vrací život. „Jde to pomalu, ale sousedi přibývají. My tu zůstali skoro celou válku, jen několik týdnů loni v zimě, když to bylo nejhorší a dopadala tu jedna raketa za druhou, jsme odešli do jiné části města k sestře. Pak nám to nedalo, stýskalo se nám. Vrátili jsme se, zabednili jsme dřevem okna, aby nás chránilo před střepinami, a snažili se to nějak přečkat. Dlouho jsme tu byli sami, sousedům jsme hlídali jejich byty, někdy zalili kytky. Před týdnem k nám město opět obnovilo dodávky tepla, radiátory už zase hřejí, je to tu víc k životu. Takže se sem vrátilo pět rodin,“ říká Oleksandr.

K plné obsazenosti má dům ještě daleko, třicet dalších bytů na devíti podlažích na své bývalé obyvatele teprve čeká. Manželé tipují, že s rozšířením zprávy o vytápění budou někteří starousedlíci brzy následovat. Další novinkou, která navrátilce uvítá, bude opravená střecha. Horní patra paneláku dostala zásah granátem, střepiny udělaly v bytě Oleksandra a Natalije díry do zdi, hlavně ale zdemolovaly střechu. „Městské služby ji už daly do pořádku a teď je lepší než ta, kterou jsme měli předtím,“ směje se Natalija. Ne každý dům na saltivském sídlišti má takové štěstí. Radnice dává nejdříve dohromady paneláky, které ke svému znovuzprovoznění potřebují jen menší zásahy.

Na sídlišti, kde před válkou žilo 400 tisíc lidí, bylo zničeno anebo poškozeno 70 procent domů, v celém Charkově dohromady 30 tisíc budov – minimálně třetina města. Část z nich natolik, že musí být strženy a od základů postaveny znovu. Pár bloků dál od domu manželů Oleksandra a Natalije zrovna jeřáby na rozebírání jednoho takového paneláku pracují. Jeho obyvatelé se sem mohou na pokračující demolice jezdit dívat hromadnou dopravou zadarmo. Město od placení upustilo, aby lidem ve složitých dobách nevznikaly další finanční náklady.