Výhradně sochařskou tvorbu vystavují naše soukromé galerie minimálně. Mohlo by se zdát, že ze dvou logických důvodů: jednak se tato prostorově náročná díla špatně prodávají sběratelům, a hlavně se jim – v podstatě ze stejného důvodu – málokdo z mladé umělecké scény věnuje. Druhá část věty ale v případě šestatřicetileté Terezy Štětinové a jednatřicetiletého Martina Žáka rozhodně neplatí. A možná že nebude platit ani ta první, to se ukáže po konci jejich výstavy Tři těla, šest nohou, šest rukou, která aktuálně probíhá v pražské Bold Gallery.
Štětinová (ještě jako Příhodová) vystudovala na FAMU fotografii, od té doby se ale věnuje hlavně sochařství. A to ne ledasjakému. Plastiky na pomezí konkrétních tvarů a abstrakce vytváří z úplně nejklasičtějších materiálů, jako je kararský mramor ze světoznámých dolů v Toskánsku. Z této nesmrtelné materie je na výstavě k vidění třeba křehoučký Polibek nebo naopak hodně bytelná Hlava. Dalšími jejími tématy jsou zajíc nebo vlna přiznaně inspirovaná kultovní fotografií Františka Drtikola: místo dívky levitující nad hladinou v extatickém oblouku těla tu ovšem zážitek s erotickým podtextem zprostředkovávají uhlazené vrcholky dokonale opracovaného kamene.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
