Neexistuje dítě, kterému by hostitelská péče neprospěla

Každý děcák je trochu jiný. Jeden takový ve středních Čechách stojí kousek od náměstí: dlouhá bílá budova s protáhlými chodbami, z nichž vedou dveře do jednotlivých pokojů, jimiž se rozléhá dětské hlomození, připomíná ze všeho nejvíc lyžařský výcvik. V deštivém listopadovém večeru, když už padla tma, je dobře vytopený večerní „provoz“ docela útulný. Pro pokoj patnáctileté Hedviky, kde svítí žluté světlo lampy a který sdílí ještě s jednou podobně starou dívkou, to platí taky. Ale Berlín – ten je přece jen o trochu lákavější a o trochu víc vzrušující než ospalé maloměsto.

Víkendový výlet do kosmopolitní metropole, což je pro běžné dítě z dětského domova těžko dosažitelné dobrodružství, má Hedvika (jméno je změněné, stejně jako na žádost domova kvůli ochraně jejich svěřenců neříkáme, o který domov jde) zrovna za sebou. „Jo, bylo to dobrý,“ říká a usměje se, což je u mlčenlivé a nenápadné dívky znamení, že to asi skutečně stálo za to. V Berlíně byla s Angelikou Nevěřilovou a její rodinou, dcerou, synem a manželem. Oficiálně řečeno má tato energická pětačtyřicátnice Hedviku „v hostitelské péči“. Řečeno neoficiálně má Hedvika díky ní možnost vidět, jak vypadá běžně fungující rodina, mezilidské vztahy v ní a vůbec svět mimo státní péči. Což je něco, co dětem jako ona její ústavní domov, přes všechny investice a snahy personálu, zkrátka nemůže poskytnout.

Těžké rozhodnutí

Hedvičina rodinná anamnéza nevybočuje z ústavního průměru. Rodiče se o ni a o staršího bratra nikdy nestarali, oba sourozenci žili s babičkou, po její smrti chvíli na ulici – a pak zasáhl stát. Zatím má tenhle příběh šťastný konec. Hedvičin starší bratr už žije s přítelkyní a sestra za ním jezdí na víkendy. Hedvika sama teď vede poklidný život tady v domově, ke kterému přiléhá prvotřídní sportovní hřiště a volejbalový kurt. Aktuálně teď přemýšlí, jestli půjde na nějaký maturitní, nebo výuční obor, spíš to bude to druhé. Svůj úkol v Hedvičině životě si Angelika Nevěřilová vytyčila následovně: naučit ji, aby dokázala být spokojená sama se sebou a jednou i se svou budoucí rodinou.

Ve světě státní péče o děti je všechno historicky a logicky svázané předpisy a úředním dozorem. Hostitelská péče je vzácný úkaz, v žádném zákoně není zakotvená, pro hostitele neexistují žádné pevně dané požadavky. Je to aktivita zdola, které se systém sociální péče přizpůsobil a naučil se ji využívat. Někdo může „své dítě“ brát domů na víkendy nebo klidně na rodinnou dovolenou, ale není to nutné. Někdo za svým dobrovolným svěřencem jen pravidelně jezdí do domova, třeba každý týden na několik hodin. Společně strávený čas je víc než „nic“ a méně než „pěstounství“. A model je proto otevřen prakticky komukoli. Záleží jen na dětském domově, co bude po zájemcích o tenhle způsob péče požadovat. Je nutné povolení od sociálky, ale to je spíš formalita, o hostitelství mají logicky zájem hlavně dobře zaběhnuté rodiny a páry. Úřady jsou vstřícné, stejnopohlavní páry nebo motivovaný člověk žijící sám nemají na sociálce žádný problém. Neexistuje žádný soupis hostitelů, nikdo neví, kolik lidí se do tohoto dobrodružství pustilo. Kvalifikovaný odhad zní (zatím) nižší stovky. Tahle nečekaná volnost má několik nevýhod, ale výhody podle zkušeností z praxe převažují.

Angelika Nevěřilová je už zkušená hostitelka, Hedvika je třetí mladý člověk, který částečně žije s její rodinou. Její osobní cesta k hostitelství začala po návratu z rodičovské. Účetní ve velké auditorské a konzultantské firmě měla pocit, že marní život. Jak říká, „vždycky chci pomáhat, když můžu, což jsem mohla skoro vždycky“, a tak hledala, kam svůj čas a síly napřít. Kolegyně z práce jí navrhla, že spolu mohou jako dobrovolnice jezdit do dětských domovů, doučovat děti, hrát si s nimi nebo si prostě jenom povídat. Tím to pro Angeliku Nevěřilovou začalo, po nějakém čase opustila svou práci a založila neziskovku Dobré víly dětem, která zájemcům s chutí věnovat čas dětem v ústavní péči hledá snazší cestu k této misi. Z návštěv děcáků a seznamování se s tamními dětmi se rodí nejvíce hostitelů. Lidé obvykle chtějí to, co dělají a v čem našli smysl, ještě prohloubit.

Angelika Nevěřilová si při svých návštěvách Hedviku prostě vybrala. Bývá to těžké rozhodnutí: komu se věnovat, komu možná nabídnout trochu větší šance v budoucím životě a komu ne: A proč? Jak říká, nějaká volba ale padnout musí, a tak se rozhodla pro tichou a klidnou dívku. Za Hedvikou jezdí každý čtvrtek hodinu z Prahy, tenhle čas většinou naplní doučováním nebo prostě povídáním. Hedvika u Nevěřilových strávila Vánoce a část léta (a dovolenou u moře k tomu), pobývá u nich každý druhý nebo třetí víkend – když není doma u staršího bratra. „Poznám to, co bych jinak nepoznala,“ říká patnáctiletá dívka stručně.

Nikdo to neudělal

Podle dětského psychologa a terapeuta Josefa Smrže, který se dětem v ústavní péči intenzivně věnuje, Hedvičino hodnocení dobře vystihuje situaci. Co mnoho dětí v ústavech ve svém životě nepozná, je něco, čemu Smrž říká „pečující vztah“. Domov nabízí bezpečí, zázemí, jídlo a pohodlí. V Česku už děti v domovech nežijí v ohromných místnostech plných postelí, prostory jsou rozdělené na malé skupiny s omezeným počtem vychovatelů, které hospodaří samostatně a mají se co nejvíc blížit tomu, jak funguje dnešní rodina. Současné Česko by se bez dětských domovů neobešlo, pro problémové děti nebo náctileté se pěstouni zkrátka hledají obtížně. Jsou horší i lepší domovy, ale podle odborníků se dá říct, že ústavní péče o děti udělala v posledních letech velký krok vpřed. Je to dobré, ale nemůže to být dost. I sebelepší vychovatel je podle Smrže v očích dětí autorita a střídá se s několika kolegy. Pro jejich svěřence je často velmi obtížné navázat s nimi skutečně blízký vztah. Dospělý, který přišel zvnějšku dětského domova a který je připraven věnovat všechnu svou pozornost jen jednomu dítěti, může tuhle díru zacelit. Bez toho podle Smrže mladý člověk neví, jak má vlastně mezilidský vztah vypadat. Co člověku nabízí a jaká může mít rizika.

Tereza Šindlerová má hodně vzpomínek na svůj dosavadní život se šestnáctiletou Natálií. Ze všech společných výletů, obyčejných večerů u televize nebo návštěv suši barů (o kterých Natálie zjistila, že je jejich velký fanoušek, i když, jak záhy prozradí, „ty se syrovejma rybama nejí“) ční jedna: Natáliino dojetí a nevěřícné překvapení, když Tereza Šindlerová nechala vytisknout společné fotky a koupila album k polepení. „Úplně na mě zírala a nedokázala pochopit, co se to děje. Nikdo pro ni něco takového nikdy neudělal,“ vzpomíná.

Osmatřicetiletá pražská správkyně nemovitostí se k hostitelství dostala přes zmíněnou Angeliku Nevěřilovou, svou kamarádku. Stejně jako ona v jisté fázi svého života hledala novou náplň a našla ji v dobrovolničení v dětských domovech. Začala se podílet na chodu neziskovky Dobré víly dětem a v mladoboleslavském dětském domově narazila na Natálii. „Koukala jsem na ni a přišlo mi, že jsme si hrozně blízko. V hodně věcech mi připomínala mě v jejím věku,“ říká Šindlerová.

Pustit se do hostitelství pro ni nebylo snadné rozhodnutí. Zrovna za sebou měla pracovní vyhoření, které přičítá sklonu pouštět se do věcí bez ohledu na vlastní kapacity. Zapřisáhla se, že si dá pohov. Zavázat se k dlouhodobému vztahu s vlastně neznámým člověkem a přijmout kus zodpovědnosti za jeho život – to je ale přesně ten životní počin, který v téhle situaci nemusí dopadnout dobře. „Pořádně jsem to rozmýšlela. Natálii jsem to nabídla až v momentě, kdy jsem si byla jistá, že to zvládnu,“ říká, „a když jsem si byla jistá, že to zvládne i moje rodina.“

Hostitelství je v každém případě velký zásah do rodiny toho, kdo ho nabízí. Mladoboleslavský dětský domov chce po hostitelských kandidátech psychotest (to není povinné, jinde stačí posudek spádové sociálky hostitele a sociálky, která má na starosti samotné dítě). Pro Terezu Šindlerovou test nebyl problém, pro jejího staršího syna také ne, ale psychologové zjistili, že mladší desetiletý syn je z představy, že se jeho matka bude věnovat jinému dítěti, mírně řečeno dost nesvůj. Vyřešil to rozhovor, ujištění, že matka ho v žádném případě nebude mít méně ráda, a trocha organizace. Natálie zpravidla tráví u Terezy ty víkendy, kdy jsou synové u svého otce (s nímž už Tereza Šindlerová několik let nežije). Ale vlastně to nutné není. Žádné velké tření neprobíhá.

Tereza si je jistá, že kdyby nebylo jí, pravidelných středečních návštěv, občasných víkendů a neustálé komunikace, Natálie by nechodila do kroužku street dance a měla by mnohem menší školní ambice než teď: možná se pokusí dostat na pražskou střední zdravotnickou školu. Z toho má Tereza Šindlerová radost, ale její vlastní ambice jsou jinde: „Ať se naučí vážit si sebe sama a nenajde si někoho, kdo se k ní bude chovat hnusně a bude ji využívat. Protože to holkám jako ona hrozí vždycky.“

Musíš tím projít

Neexistuje dítě, kterému by péče hostitele neprospěla. Psycholog Smrž vnímá tenhle předpoklad bez váhání jako spolehlivou jistotu. „Jakýkoli vztah je lepší než žádný vztah,“ říká. Nedoporučuje se u dětí mladších deseti let, protože ty často velmi baží po přízni a vztahu s dospělým a přilnou k němu okamžitě a silně. To pro ně není dobré. Děti na hraně puberty už mají odstup a dokážou s nabídkou hostitelského vztahu lépe nakládat. Využijí ho k budování sebedůvěry a taky se naučí, že je „možné se vymezovat a testovat hranice“. Proto se nedá říct, že každý z nás je dobrý hostitel. Takové „vymezování a testování hranic“ může být v podání rodiči opuštěných dětí s drsnou minulostí a traumaty náročná věc, se kterou si ne každý dospělý dokáže poradit. „To je odvrácená strana toho, že hostitelství není regulované. Když je v problémech pěstoun, stát mu dokáže pomoci. O hostiteli stát vlastně neví. Musí si pomoc najít sám, a to není vždycky snadné,“ říká terapeut Smrž. Nejhorší možný scénář vypadá takto: traumatizované dítě zkusí navázat vztah s dospělým, ten to nezvládne a celé to špatně skončí. Dítě si odnáší další důvod k uzavřenosti a nedůvěře.

V celém Česku je jenom málo organizací, které se samotnou hostitelskou péčí a přípravou budoucích hostitelů na jejich úkol zabývají. Nejvýznamnější z nich se jmenuje Děti patří domů. Působí v Pardubickém kraji a části Moravy. Kurzy vede Dagmar Zezulová, za více než deset let jí rukama prošly zhruba dvě stovky lidí. Na její kurzy se za tu dobu přihlásilo lidí víc, ale někteří na konec nedošli: střízlivě se podívali na svoje schopnosti a možnosti a rozhodli se počkat nebo svůj nápad na hostitelství úplně opustili. To podle Dagmar Zezulové není vůbec na závadu. Hlavním smyslem přípravy je, aby děti nezažily další nové trauma. Je dobře, když adepti na hostitelství poznají své limity včas. Jak říká její kolegyně ze spolku Zuzana Larsson, „kdo je připraven, není překvapen“. Děti z ústavu reagují často jinak, než je laik zvyklý a než co čeká. Nejsou to žádná neproniknutelná tajemství, ale bez průpravy to mohou být pro hostitele drsné lekce za pochodu.

Hostitelští kandidáti mají na víkendovém semináři jednak lépe poznat sami sebe a také lépe pochopit, co se v duši dětí z děcáku odehrává. Na papíře to nezní nijak zvlášť působivě, v reálu to drama být může. Někdo tady kurz opouští, pro každého, kdo jej dokončí, je to emočně náročné. „Kurz trvá dva dny, to je šestnáct hodin vzdělávání. Skupina je malá, obvykle do deseti lidí. Díky tomu je prostředí bezpečné, každému se dostane dostatek pozornosti a podpory. I když je veden zážitkovou formou, nikdo se nemusí cítit ohrožený, prožitky jsou autentičtější,“ říká Dagmar Zezulová.

Obě ženy jsou zkušené hostitelky. Zuzana Larsson má kromě svých dvou vlastních dětí tři další v hostitelské péči. Teprve před tím, než přijala poslední z nich, prošla zmíněným kurzem. „Pochopila jsem lépe některé věci, ve kterých jsem si nebyla jistá. Možná se pro mě po kurzu stalo společné soužití snazší. S organizací jsem začala aktivně spolupracovat na seminářích a přípravách pro hostitele právě po téhle zkušenosti,“ říká. Dagmar Zezulová má už své hostitelské období za sebou. Její hostitelské děti jsou už dospělé, ale pořád spolu udržují úzký kontakt.

Přípravný kurz pro zájemce o hostitelskou péči není v současné době povinný. To se možná změní až v momentě, kdy se hostitelská péče dočká nějaké zákonné úpravy. Ta podle lidí z praxe není bezpodmínečně nutná – stačilo by, kdyby hostitelé měli stejné možnosti říct si o pomoc jako pěstouni. Vzhledem k jejich počtu a k tomu, že ne každé hostitelství je výchovné drama, by to tuzemský systém nijak nezatížilo.

Složitější život

Ani Tereza Šindlerová, ani Angelika Nevěřilová zatím zvláštní přípravou neprošly, závažné problémy nebo složité situace se jim vyhýbají. Obě vědí, že mají v tomhle ohledu štěstí a klepou na dřevo. Nějaké konkrétní nové hostitelské plány nemají. Angelika Nevěřilová má zatím dost práce s Hedvikou a sedmnáctiletým Patrikem, mladým mužem z děcáku, jemuž se rovněž věnuje. Tereza Šindlerová, věrná svému sklonu pouštět se do nových a obsáhlých úkolů, založila projekt Spolu život a jeho součástí má být příští rok nadační fond, který by otevřel cestu k hostitelství většímu množství lidí. Obě ženy mají dobře zajištěné středostavovské rodiny, což nemá každý. Hostitelství nemusí být drahé, nemusí stát vůbec nic. Vzít svého svěřence poprvé v životě v létě k moři je ale lákavé. Pro řadu rodin je cestovatel navíc příliš velký náklad, a to je třeba situace, kdy by fond mohl vypomoci. Dalšího svěřence Tereza Šindlerová neplánuje. Život s Natálií je pro ni dnes obohacující dost. Vůbec si do té doby nedokázala představit, jak a čím vlastně žijí děti v dětském domově. Jako většina lidí měla za to, že mají dost jídla a hraček a všechno je tím pádem na dobré cestě. „Jsem ráda, že moji kluci vidí, že jsou i jiné životy, než jaké vedou oni a jejich kamarádi. Složitější životy,“ říká. Život svůj i svých synů spojila s Natálií už napořád, pokud o to bude Natálie stát a někdy v budoucnu o své vůli styky nepřeruší. Hostitelství nekončí v osmnácti nebo s ukončenou školou. Vztah může trvat třeba celý život. Podle Terezy Šindlerové je to víc než přijatelná cena..