O čem se nemluví

Ráno nás před osmou budí děti, „já chci už jít dolů, mami“. Vstávají na své poměry pozdě a mně to jde taky ztuha. To včerejší portské, kterým jsme končily noční rozhovory, mě po mateřských letech téměř abstinence poněkud zpomaluje. 

Jsme přes noc na návštěvě u Jitky a Martina a dnešní den strávíme společně. Během oběda se připojí ještě další milí a blízcí. Snídáme a plánujeme, jak to dnes uděláme. Naše tříletá dcera, která má krátce brýle, tak se jí všechno jeví mnohem větší než dřív, vyjde ze dveří rodinného domu a říká, „dneska je velký den“. Cítím, že to tak je. Vyrážíme s mým manželem Jakubem a dětmi na místní zámek ve snaze je vyvětrat a unavit. Jsem trochu nervózní, aby všechno vyšlo, abych moc nebrečela, abych řekla to důležitý… Ten vnitřní tlak vzniká i tím, že naše přítelkyně Zora, která dnes přijede, je v terminálním stadiu rakoviny. Kolik takových setkání ještě společně zažijeme?

Vracíme se ze zámku, před brankou parkuje auto s nápisem „Správa pohřebiště – Hřbitovní služby“. Ukazuje se, že místní hrobař dělá melouchy jako instalatér a u našich přátel ještě v rychlosti mění těsnění. Myslím, že by to Zoře, která je se svým mužem již na cestě, přišlo vtipné, ale nevím, jestli budu mít odvahu jí to říct. Pak si ale vzpomenu na naši ženskou triádu, skupinu O čem se nemluví, která se spontánně zformovala právě během našich setkání se Zorou a Jitkou. O čem se tzv. nemluví, je pro nás pobídka k tomu, abychom probraly úplně všechno. Niterné pocity, úspěchy, sny, trapnosti, vztahy, jiné lidi, práci, sex a drogy. Poslední dobou se ale z něčeho, čemu jsme se dřív pochechtávaly, pro mě stala spíš výzva k poctivosti zmiňovat i věci, o kterých je těžké mluvit. A není to jenom smrt jako taková, ale třeba i to říct, jak ráda tě, má milá Zoro, mám, kolik pro mě znamenáš a jak moc už teď cítím smutek, že o tebe já, my, svět přicházíme…