Není kam utéct

Mám kamaráda, říkejme mu třeba Hans. Když jsem před 25 lety čekala své první dítě, říkala mi jeho tetička, která přežila holokaust, že mít děti je nezodpovědné; nikdy je nebudeme schopni uchránit. Zlobila jsem se na ni tehdy, vždyť už je tolik let od války a všichni víme, že „never more“, že už takové hrůzy nikdy nepřipustíme.

Je listopad 2023 a já ve zprávách sleduji izraelskou zdravotnici, jak skrz slzy vypráví o osmileté holčičce, které v kibucu poblíž Gazy poskytovala první pomoc. Dívka měla paži useknutou pod ramenem, ležela sama v tratolišti krve a jen se třásla. Ve chvíli, kdy jí zdravotnice nasadila škrtidlo, dívka dodýchala. Na americké Cornellově univerzitě kdosi hrozí židovským studentům, že je postřílí. V Londýně někdo rozbil výlohu košer obchodu. V Berlíně se na židovské domy už zase kreslí Davidovy hvězdy. Na letišti v Machačkale málem proběhl pogrom na židovské cestující.  V ulicích evropských měst se na propalestinských demonstracích skanduje: „From the river to the sea, Palestine will be free!“ V Praze někdo opakovaně strhal plakáty s fotkami unesených izraelských dětí.

Bestie se probudila a já stará naivka vidím, že tu s námi byla pořád, že hydra antisemitismu nikdy nikam neodešla, že tu Žid vždycky bude, aby na něj část společnosti mohla hodit svoje deficity a frustrace. Je to stejně nezralé a infantilní, jako když můj tříletý syn chodil s neviditelným gepardem, který měl na svědomí všechny jeho nezdary; pokaždé, když syn zakopl nebo upadl, mohl za to ten zpropadený gepard, který mu podrazil nohy. U syna to ale byla vývojová fáze, ze které vyrostl.