Bílí sloni jsou v asijském kontextu něco jako v evropském danajský dar: věc, která má sice obrovskou cenu, ale její vlastnictví vás přivede na buben, protože ji jednak nepotřebujete a hlavně vás její údržba stojí víc, než kolik vám dává. Bílými slony pojmenovala režisérka Haruna Honcoop (39) megalomanské stavby pro olympijské hry, které si všude po světě odbudou své dva sportovní týdny slávy a následující léta chátrají, aniž by z nich měl kdokoli užitek – ba naopak, táhnou k zemi ekonomiku a životní úroveň nejen místa, na němž stojí, ale i celého města a dané země.
Absolventka pražské FAMU o takových stavbách natočila celovečerní dokument Olympijský mezičas, který měl minulou středu premiéru na festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Natáčela opuštěné i zrovna stavěné areály v Japonsku, Francii, Řecku a zejména v Číně, kde během stáže na místní filmové univerzitě zachytila vznik zimního olympijského střediska s novou vlakovou rychlodráhou. Točila tajně, věděla, že by nemělo smysl úřady o povolení ani žádat. Žena rozkročená mezi rodnou Prahou a Tokiem během vzniku snímku projevila mimořádné nasazení (a mimochodem také obdivuhodnou schopnost domluvit se plynně místními jazyky) a vznikl jí z toho film, po kterém už se na olympiády budete dívat jinak. Nebo se na ně možná už nebudete dívat vůbec.
Olympijská klání mi přijdou nesmírně vzrušující. Ostatně jsem o těch dvou posledních napsal dvě knihy. Jenže je čím dál těžší odlišovat samotné sportovní dění na hrách od jejich odporného zákulisí. Ať už politického, což se loni v zimě ukázalo v Pekingu Putinovou one man show pouhých pár dnů před zahájením jeho invaze na Ukrajinu. Anebo ekonomického, což bylo zase vidět předloni v Tokiu, kde hry probíhaly na supermoderních obřích stadionech, ovšem bez publika, protože pořadatelé odmítli soutěže posunout nehledě na probíhající covidovou karanténu.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
