Katedrála mouky, umění a vzdělání

V listopadu to bude 679 let, co v Praze Arnošt z Pardubic vysvětil základní kámen katedrály svatého Víta. Město spojené se jménem prvního českého arcibiskupa svou vlastní katedrálu ovšem nikdy nemělo – na rozdíl od sousedního, věčně konkurenčního Hradce Králové. Tradiční pardubická soutěživost se projevila i poslední zářijový pátek, když se zde nad řekou Chrudimkou slavnostně otevírala renovovaná národní kulturní památka jménem Automatické mlýny. Půvabný komplex postavený před sto lety architektem Josefem Gočárem pro mlynářský rod Winternitzů totiž primátor Pardubic Jan Nadrchal ve svém úvodním proslovu přirovnal právě ke katedrále, jíž se jeho město konečně dočkalo.

Je to přece jen značně nadnesený příměr. Cihlový areál s monumentální „Ištařinou“ bránou a charakteristickým cimbuřím ve tvaru vlaštovčích ocasů sloužil dlouhá desetiletí mletí mouky a teď se z něj stává umělecké a vzdělávací, nikoli duchovní centrum. Když ale člověk prochází komplexem s barvitou minulostí a zřejmě ještě barvitější budoucností, záhy mu začne běžet hlavou, že v Pardubicích skutečně došlo k něčemu, co se vymyká zdejším přízemním zvyklostem. A co se nemohlo obejít bez zarputilé víry, že je něco takového i v přízemních českých podmínkách možné.

Velké dobrodružství

Tu víru měl od počátku architekt Lukáš Smetana. Během slavnostního otevření si také jako první vzal slovo a z balkonu bývalého sila rychle zrekapituloval, jak se k Automatickým mlýnům dostal. V roce 2016 je koupil od firmy GoodMills za 20 milionů korun. Měl zrovna peníze vydělané na projektování bioplynových stanic, do areálu se zamiloval a při nákupu neměl konkurenci: developeři ani město nechtěli utrácet za něco, co bylo krátce předtím prohlášeno národní kulturní památkou, a bylo tudíž svázané přísnými pravidly.