#píšu o vědě

Co má společného bádání nad původem středověkých gregoriánských chorálů pomocí algoritmů původně vyvinutých pro bioinformatiku, vývoj uhlíkových nanomateriálů pro baterie a superkondenzátory, zkoumání poškozených spermií či studium antarktických minikomunit mikroorganismů jako možné cesty k novým antibiotikům? Spojovací článek v tomto oborovém „guláši“ se hledá velmi těžko. Přesto existuje. Je jím Pavla Hubálková, která se rozhodla vědu – v její mnohovrstevnatosti – vyvést ze „slonovinové věže“ a zpopularizovat ji mimo akademickou sféru. A také bořit zažitý pohled veřejnosti i mnohdy samotných vědců, že bádání patří za zavřené dveře ústavů a laboratoří.

Rozhovorů s vědci a vědkyněmi, reportáží, „obyčejných“ tiskovek, ale také workshopů a seminářů o tom, jakým způsobem vědu popularizovat, má za sebou dvaatřicetiletá vědecká redaktorka na Univerzitě Karlově hodně přes tři stovky. Na její texty lze narazit v univerzitních i jiných médiích, svůj blog má na Aktuálně.cz, vědu popularizuje také na sociálních sítích s hashtagem #píšu o vědě.

„Sen být vědkyní přišel až na vysoké,“ říká Hubálková, pocházející z malé vesnice na Pardubicku, když popisuje, kudy se ubírala její profesní dráha. „Doma mě tímto směrem nikdo nevedl, jsem úplně první vysokoškolák v celé široké rodině, ale odmala mě zajímal proces objevování, fascinovalo mě lidské tělo a jeho fungování.“ Po gymnáziu zvolila studium klinické biochemie na VŠCHT a poté se v doktorandském studiu zaměřila na neurovědu na 3.…