Kapitalismus a socialistické umění

Naši kulturu z let 1948–1989 tradičně dělíme na oficiální a neoficiální. Do první kategorie spadají autoři, kteří tvořili a živili se v rámci norem nastavených vládnoucí diktaturou. Do druhé ti, kteří tvořili buď s překážkami, anebo si museli najít jinou obživu a umění se věnovali tajně.

Ve svobodných poměrech se dosud dostávalo pozornosti zejména kultuře neoficiální, protože ta byla přes čtyřicet let vytlačována z veřejného prostoru. S více než třicetiletým odstupem od revoluce se nicméně čím dál víc stáčí pozornost odborníků i ke kultuře oficiální. S nejnovějším příspěvkem přišel vedoucí katedry teorie a dějin umění na pražské Akademii výtvarných umění Tomáš Pospiszyl, který žádá, abychom kultuře podporované minulým režimem a na oplátku ho podporující říkali „socialistické umění“. Děje se tak v pozoruhodné souvislosti.

Pospiszyl napsal monografii Rotrekl. Pojednává o malíři a ilustrátorovi Teodoru Rotreklovi (1923–2004). Syn jednoho ze zakladatelů komunistické strany vstoupil do partaje v roce 1945, na UMPRUM založil základní organizaci KSČ, v padesátých letech dělal přísedícího u Nejvyššího vojenského soudu, kde se rozdávaly drakonické tresty. Po kritice sovětské invaze byl ze strany vyloučen a dekádu nemohl vystavovat. Přízeň režimu ale neztratil: díky dekorativním zakázkám pro veřejné budovy si i za normalizace ročně vydělával šestinásobek tehdejšího průměrného platu.

Svůj podíl na systému, který mu zajistil pohodlný život, zatímco druhé ostrakizoval,…