Bylo to skvělé, ale stačilo to

Brzy již bývalá novozélandská premiérka Jacinda Ardern tak jako každý jiný politik něco zvládla a něco zas tak ne. Na seznam věcí, které se jí podařily, můžeme po minulém týdnu přidat i její odchod z úřadu. Že řádné předání moci nemusí být samozřejmostí ani v demokraciích, ukázaly nedávné útoky na parlamenty jak v Brazílii, tak v USA. A i když dáme stranou násilné pokusy o zvrácení výsledků voleb, existují více a méně podařené odchody z vrcholné politiky. Konec Jacindy Ardern patří k těm podařeným.

„Neodcházím, protože je ta práce těžká, to bych odešla už dávno. Odcházím, protože s tak privilegovanou pozicí přichází i velká odpovědnost. Musíte vědět, kdy jste ten správný člověk, abyste vedli ostatní, a kdy naopak ne. A já vím, že v tuhle chvíli už na to nemám,“ vysvětlovala na tiskové konferenci, proč končí. Když před pěti roky ve svých sedmatřiceti letech vyhrála volby, stala se nejmladší premiérkou světa. Její premiérství pak řešilo jednu krizi za druhou: teroristický útok s desítkami mrtvých na mešity ve městě Christchurch, uzavření země kvůli pandemii, ekonomické problémy. Zároveň v úřadu porodila dítě a stala se zosobněním ambice mnoha žen moci zkombinovat mateřství a kariéru (tříměsíční dceru například vzala s sebou i na plénum OSN). V roce 2020 dovedla svoji sociálnědemokratickou stranu k historickému vítězství (i když časem její oblíbenost poklesla). Přesto teď odchází, z vlády i z vedení strany.

Bylo to skvělé, ale už toho bylo moc, dalo by se shrnout její…