Trauma

Když se řekne „trauma“, nevybaví se mi má genderová identita, komunistické školství ani úchylný vedoucí v turistickém oddíle, ale komplex méněcennosti, v němž jsme dospívali. Mou generaci procházející pubertou v devadesátých letech formoval narativ politické a společenské nedostatečnosti. Tento narativ, v němž jsme jako společnost ve všech ohledech zaostávali za západní Evropou, kterou „nepoznamenal komunismus“, mou generaci poznamenal nejen ve smyslu falešného klíče ke světu, ale narušil i náš vztah k sobě samým. Vnímali jsme se jako druhořadí Evropané. Tehdejší elity nám to systematicky vtloukaly do hlav.

Co se týče našich dětí, raději nekonspirovat, jakým způsobem jsme to přenesli na ně. Generace sněhových vloček sice rozdělení Evropy pokládá za irelevantní, ale z osobní zkušenosti vím, že videa s tematikou východní Evropy i oni vnímají jako něco, co často recykluje model nedostatečnosti. Přestože bitvy proti marginalizaci genderu či etnicity táhnou víc než vracet se k vyčerpanému narativu „dohánění Západu“, do jisté míry je to tak možná i proto, že se jedná o naši slepou skvrnu.

Napadá mě to při procházce bulharskou Sozopolí, přímořským městem se starověkou historií a originální, stovky let starou bulharskou architekturou, kde však restaurace svými názvy často evokují italské pobřeží Jadranu, interiéry hospod jsou vyvedené v bílo-modrém řeckém stylu a za deset leva vás tam v pouličním fotoateliéru vyfotografují v zapůjčených šatech před fototapetou Eiffelovy věže. Atraktivitu v Bulharsku pořízené fotografie s „falešnou“ Eiffelovkou si marně pokouším vysvětlit čímkoli jiným než kulturním mindrákem.