Status umělce není handl

S Petrou Hůlovou jsme se v Českém rozhlase bavili o připravovaném statusu profesionálního umělce. Ten by mohl pomoci umělcům a umělkyním na volné noze pokrýt s pomocí státu jejich základní životní náklady. „Umělci nežádají větší jistotu, ale alespoň nějakou jistotu,“ řekl jsem v pořadu s tím, že by potřebovali finanční polštář, který by jim v případě další pandemie nebo po zrušení projektů, jež je živí, sice nestačil ani na nájem, ale alespoň na zaplacení sociálního a zdravotního pojištění.

Ani já, ani Petra Hůlová jsme v debatě nemluvili o tom, že by mladá generace nebyla ochotná se omezovat nebo že by nechtěla umění přinášet oběti. Řešili jsme, jakým způsobem by měl náš vyspělý stát společné finanční prostředky spravedlivě rozdělovat těm, kteří je potřebují. Patří mezi ně i umělci a umělkyně, kteří buď nemohou svou práci dělat na takové úrovni, jaké by s lepším zázemím byli schopni dosáhnout, anebo této metě musí podřídit veškerý život i při hrozbě totálního vyčerpání.

Když z veřejných peněz držíme nad vodou zemědělce, měli bychom to dělat i u lidí z kultury, řekl jsem v pořadu, jinak o ně budeme přicházet. „Už nežijeme ve světě, kde má umění vznikat za cenu osobních ztrát,“ pokračoval jsem a uvedl příklad divadelního režiséra Jana Friče, kterého ekonomický tlak aktuálně donutil skoncovat s divadlem a najít si jinou práci. Fričovi nešlo o žádnou jachtu, ale o to, aby nemusel jako OSVČ dělat sedm premiér ročně, což je tak vysoký počet, při němž se už nedá dělat dobré divadlo, nebo jen za cenu sebezničení.