Roztrhaná trikolora 

Červená, bílá, modrá... S trochou krejčovského umu je možné francouzskou trikoloru rozpárat a poté ji horizontálně, v jiném pořadí barev, znovu sešít. A voilà, na světě je nová vlajka: ruská. 

Západoafrická zpravodajka deníku The New York Times takové přešívání trikolory pozorovala po loňském vojenském převratu v Burkina Fasu na tamním tržišti. Možná podobný trik napadne i krejčí v sousedním Nigeru, další bývalé francouzské kolonii, kde je po letošním červencovém puči také v trendu mávat ruskými vlajkami. 

V Sahelu, tisíce kilometrů dlouhém pásu zemí na jih od Sahary, probíhá jeden převrat za druhým. A generálové a důstojníci, ačkoli jsou mnohdy vyškolení Západem, se po nástupu k moci odvracejí od někdejší koloniální mocnosti a hledají jiného ochránce. Noví vojenští vládci Mali a Burkina Fasa na půdě OSN hlasují po boku Ruska, v červenci si v Petrohradu třásli pravicí s Vladimirem Putinem a minimálně v Mali už působí wagnerovští žoldáci. Panují obavy, že se k Moskvě přikloní i junta v Nigeru. Tento obrat k Rusku (nemáme žádná spolehlivá data, jak velká část obyvatel Sahelu sympatie k Putinovi skutečně sdílí) je ale až druhotným důsledkem mnohem mohutnějšího vzedmutí proti Francii. 

Junta v Nigeru počátkem srpna vypověděla smlouvy o vojenské spolupráci s Francií, která má v africké zemi vojenskou základnu a zhruba 1500 vojáků. Vloni musely tisíce francouzských jednotek opustit sousední Mali, letos se jich stovky pakovaly z Burkina Fasa… Hněv ze strany místních vlád a obyvatel nepociťují jen vojáci nasazení ve jmenovaných extrémně chudých státech. V Senegalu, kulturním a politickém těžišti frankofonní Afriky, vloni demonstranti ničili obchody Carrefour, čerpací stanice Total a další symboly francouzského vlivu. Více než šedesát let po konci kolonialismu se odpor proti Francii stal – slovy nigerského akademika z univerzity v belgické Lovani Rahmana Idrissy – „asi nejsilnější emocí, která hýbe státy Sahelu“. 

Porozumět příčinám je v zájmu všech Evropanů. 

„Françafrique“ žije dál 

„Naši předkové, staří Galové,“ šprtali se v žáru tropického slunce generace afrických žáků, kterým chtěli kolonizátoři vštípit svou kulturu. Okupovanou část Afriky považovali za součást Francie, z jejích obyvatel chtěli udělat Francouze. Před šedesáti lety se tento imperiální plán náhle rozpadl, školáci v nově nezávislých státech už nemuseli recitovat, že jsou potomky Galů. Těsné vazby na francouzskou metropoli – mnohem těsnější, než mají k Londýnu bývalé britské kolonie – však přetrvaly.

Tehdejší prezident Charles de Gaulle nechtěl úplnou dekolonizaci. Frankofonní Afrika měla zůstat „zadním dvorkem“ Francie, na kterém dál žijí její velmocenské ambice. Za tím účelem vznikl systém ekonomických, vojenských a politických vztahů známých pod pojmem „Françafrique“. Paříž si pod Saharou udržela řadu základen a nabídla prezidentům nově nezávislých států ochranu před vojenskými převraty, spoustu půjček a rozvojové pomoci.

Rahmane Idrissa z univerzity v Lovani argumentuje, že teď Francie platí účet za půl století vojenských intervencí, které proběhly v rámci této neokoloniální logiky. Celkem jich napočítal čtyřicet a – kromě posledních dvou, protiteroristických – byla jejich cílem ochrana spřátelených vládnoucích elit a francouzských „strategických zájmů“.