O van Goghově uchu

Ještě na okraj debaty o statusu umělce, který se nám právě tvoří z prachu země jako Adam; v disputaci mezi Petrou Hůlovou a Janem H. Vitvarem na Letní filmové škole (podcast na webu Českého rozhlasu pod názvem Nejistota je součástí povolání umělce) padla řada zajímavých argumentů. Co mi utkvělo ponejvíce, byl názor, že mladá generace již není schopná přistoupit na to, že by na oltář takzvaného umění měla přinášet oběti, mít existenční potíže a nedej Bože se snad nějak omezovat. A že dnes, v roce 2023, to už od umělců nemůže nikdo očekávat. Že si přece dneska pro umění nikdo nebude jako van Gogh řezat ucho.  A že pokud těmto mladým umělcům nedáme jistotu finančního polštáře, tak o ně jako společnost přijdeme. Vy nám peníze, my vám umění.

Je to postoj, na který mají pochopitelně nárok, ostatně jen málokterá generace se vůči těm předchozím generacím nevymezovala, jakkoli to většinou byla nezávislost, kterou si mladí žádali, nikoli závislost. A jakkoli taková výhrůžka připomíná sousedku, která se čas od času dramaticky věší na chodbě činžáku, přičemž ji někdo ze sousedů občas musí upozornit, že má ten provaz příliš dlouhý. 

Pro mě je umění náročná milenka. Chce po tvůrci, aby ji pronásledoval a dobýval a snažil se v záblescích jejího závoje zachytit vznešené pojmy jako Krása, Pravda či Dobro. Věci, které povznášejí, utěšují a dokážou pohnout k slzám či způsobit husí kůži. Je plná patosu a číhá na nebohé umělce na nejméně očekávaných místech – pod tmavou vodní hladinou či v pomočených nádražních zákoutích.