Až přilétnou F-35

Horní patro řídicí věže na letišti v Čáslavi, jediné základně stíhacích letounů tuzemské armády, nabízí dokonalý výhled. Na obloze se objevuje letka tří letounů L-159, jeden z nich se odděluje a obloukem se začíná přibližovat k přistávací dráze, po pár vteřinách udělá totéž druhý stroj a pak třetí. Vypadá to působivě. U pultu, z něhož se řídí provoz nad letištěm a na něm, sedí muž a žena. Muž říká krátce do mikrofonu pokyny, na monitoru sleduje, jak se první letoun blíží k přistávací dráze a pak na ni dosedne. Po zhruba deseti vteřinách se totéž dvakrát opakuje. Skupina pilotů, která odstartovala ze stejné dráhy před třiceti minutami, právě dokončila denní výcvik. Ve věži panuje uvolněná nálada. Za chvíli přistanou ještě dva stroje: L-159, který plnil „jiné“ úkoly, a krátce po něm s větším rámusem nadzvukový gripen. I tyto stroje a jejich piloti mají pro ten den odlétáno a důstojník, jenž řídil přistání, si může dát cigaretu.

Laici netuší, co se za zdánlivou idylou skrývá. Jaké úkoly dnes plnil jediný gripen? Jaké získával ve vzduchu informace? Neprocvičoval náhodou operaci ve spolupráci se základnou NATO v německém Ramsteinu? Z plánů české vlády a ministerstva obrany se dá ale každopádně vyčíst, že „režim“ dispečerům na věži během několika let skončí. Kabinet Petra Fialy s největší pravděpodobností schválí začátkem října nákup 24 nejmodernějších stíhaček na světě, amerických strojů F-35, a jejich domovským letištěm se stane právě čáslavská základna. Pak se na něm bude muset změnit prakticky vše – a nepůjde to bez spolupráce s Američany, kteří v létě ratifikovanou obrannou smlouvou s Českem získali právo letiště v Čáslavi „využívat“, pokud se na tom dopředu domluví s českou stranou. Na čáslavské základně by se tak začal stavět projekt – ve světě běžně zvaný Campus F-35 –, který změní nejen letiště, ale celou českou armádu i schopnost této země se bránit agresi zvenčí.

Létající velitelské středisko

Vraťme se o hodinu nazpět. S doprovodem projíždíme rozlehlým letištním areálem. Na betonové ploše před halou – jejíž účel zůstává pro civilisty nepřístupným tajemstvím – vysvětlujeme průvodci, mluvčímu základny Marku Maximu Švancarovi, co všechno bychom chtěli vidět, a on naše plány omezuje popisem, co vše je tajné. Za řídicí věží a hangáry slyšíme hukot stíhaček – z obou stran. Na jedné se připravuje ke cvičnému vzletu gripen, na druhé čtyři stroje L-159. Vybíráme si cestu ke gripenům. Kolem dvou bojových jednomístných letounů a dvou dvoumístných, cvičných, se pohybují muži v uniformách a overalech, k letounům jsou připojeny hadice s palivem a nejrůznější napájecí šňůry. Jeden z gripenů začne po chvíli popojíždět ke startovací dráze, druhý s „nahozeným motorem“ zůstává na místě. Drží pohotovost, kdyby bylo nutné zasáhnout v nějakém naléhavém případě na českém nebi.

Při hovoru s obsluhou o gripenech, jejichž dvanáctičlennou letku (plus dva stroje pro výcvik) má česká armáda v pronájmu od roku 2005, narážíme na jejich limity. Jsou to dobré stroje, schopné vzlétnout i na špatné a krátké dráze, jsou vybaveny digitální technikou, která dokáže registrovat nepřítele na stovky kilometrů daleko, skrze tuto techniku může komunikovat s pozemním vojskem a pomáhat mu v boji, stejně tak s protivzdušnou obranou. Podstatné je slovo může. Zbytek české armády totiž dnes není na tuto komunikaci připraven. Proto se schopnosti strojů nedají ani zdaleka využít. České gripeny dokážou být platnými letouny v případech, kdy slouží třeba v misi v pobaltských zemích, ale zde narážejí na problémy s komunikací se spřátelenými letouny jiných výrobců, třeba s americkými F-16 nebo evropskými Eurofightery. Zjednodušeně – jednotlivé digitální domény třeba pozemního vojska nejsou často s gripeny dostatečně propojeny. Tohle není problém jen české armády, ale většiny evropských zemí NATO. Vzájemná komunikace, a nemáme teď na mysli komunikaci samotných vojáků, ale jejich zbrojní techniky, není vždy ideální.