Kudy vede červená linie

Prezident Petr Pavel si vzal čtrnáct dnů na rozmyšlenou, zda bude jmenovat Roberta Fremra ústavním soudcem. Počká na prozkoumání soudních archivů a historických dokumentů StB, které by mohly přinést nová fakta o případech, v nichž soudce Fremr rozhodoval před listopadem 1989. Laická i odborná debata, zda si Robert Fremr vrcholně odpovědný post strážce ústavy „zaslouží“, mezitím přerostla do emotivních sporů vztahujících se zatím jen na justici. Mají právo nosit dnes talár lidé, kteří soudili v době totality a jejich verdikty byly více či méně poplatné pokřivenému komunistickému právu? A kde je hranice posouzení, kdo dnes s minulostí soudce v totalitě může soudit a kdo ne? Není to nová otázka, společnost ji řešila už počátkem devadesátých let a svou dodnes platnou „červenou linii“ narýsovala. Mezitím dospěly dvě generace, ale zmíněné otázky jsou tu pořád a vybízejí k úvaze, zda je „červená linie“ z devadesátých let ještě pořád funkční. A pokud ne, jak ji změnit.

Příživnictví, šmelina, emigranti

Připomeňme politické procesy v sedmdesátých a osmdesátých letech s odpůrci režimu. Soudci, kteří v nich vynášeli rozsudky, byli z taláru v drtivé většině svlečeni po roce 1990 v rámci justičních prověrek či později zásluhou tzv. lustračního zákona, který zakazoval vyjmenovaným kategoriím komunistických kádrů působit na odpovědných místech demokratického státu. Do konce roku 1993 se hledaly případy, v nichž soudci za totality vynášeli konkrétní verdikty na zakázku vládnoucí komunistické strany. Od roku 1994 ale bere zákon všechny soudce jako nezávislé představitele justice – pokud později nevyšlo najevo, že v minulosti porušili zákon.